Jak se přihodilo, že jste se ze Rwandy dostala do Písku, kde dnes trvale žijete?

Ve své rodné zemi jsem studovala psychologii, na praxi tam přijel český student a dnes je to můj manžel. Ještě ve Rwandě jsme se vzali. Přemýšleli jsme, kde se v České republice usadíme. Muž se v Písku narodil, dlouho pak s rodinou žil v Českých Budějovicích, ale vyprávěl mi, že je to v Písku moc hezké. Získal tady práci jako anesteziolog, a tak Písek vyhrál.

Byl pro vás příjezd do České republiky šok? Co jste prožívala? V Evropě jste byla poprvé…

Do Evropské unie je velmi těžké dostat vízum, takže jsem jela do Evropy až po svatbě. Rozdíly byly veliké, ale nevěděla jsem, co očekávat. Nikdy jsem tu nebyla. Neuměla jsem si to ani představit, takže jsem se neměla čeho bát. Řekla jsem si: „Tak jedeme a uvidíme.“

Je pravda, že jste si myslela, že se v českých domech v zimě netopí?

Ano, ono je opravdu těžké si představit něco, co neznáte. Třeba sníh. Věděla jsem, že je studený. Ale u nás byla největší zima, když bylo dvacet stupňů Celsia. Říkala jsem si, že bude mít třeba osmnáct?

Co bylo pro vás nejtěžší?

Jako cizinka jsem nevěděla, co je a není normální. Neznala jsem místní zvyky. Teď zpětně si třeba říkám: „Aha, tak to bylo jinak.“

Co například?

Ve Rwandě neexistují pozvánky na návštěvu, na oběd nebo na večeři. Někdo jde prostě kolem a zaklepe. Nejsou tam zvonky a dveře jsou často otevřené. Nikdo mě neupozornil, že tady jsou návštěvy plánované a často mají svůj konec. Když byl manžel v práci, tak jsem často šla k někomu jen tak na návštěvu. Samozřejmě mě neodmítli. A já jsem seděla v pohodě jako doma. Teď, když se na to zpětně dívám a už mám i sama děti, tak vím, že třeba chtěli jít s kočárkem ven.

Našla jste si tady rychle přátele?

Ano, přivítali nás do rodiny rychle. Také mi pomohlo, že jsem byla na mateřské a maminky mají všude stejné potřeby. Akorát jsem tehdy ještě neuměla česky, takže jsem se zpočátku, asi dva roky, spíše přátelila s anglicky nebo francouzsky mluvícími lidmi.

A cítíte se v Písku už jako doma? 

Cítím se jako doma. Nicméně pořád, když říkám u nás, tak myslím Rwandu. Až budu říkat u nás a myslet Písek, tak to bude ta chvíle, kdy se budu cítit jako doma úplně.

Jaké bylo vaše dětství? 

Narodila jsem se jako druhá ze čtyř dětí. Mamka pracovala v nemocnici v laboratoři a taťka jako automechanik. Žili jsme ve městě Kirinda. Díky misionářům se tam nacházela nemocnice, kostel a veškeré občanské vybavení. Ve vedlejších vesnicích nebylo vůbec nic, někde ani voda a elektřina. Bydleli jsme v domě postaveném z nepálených cihel. Než přišli misionáři, místní se živili pouze chovem dobytka, pásli krávy, nebo pěstováním různých plodin na polích.

Takže vaše maminka byla jedna z prvních, kteří studovali?

Ano. Ona ale nestudovala přímo školu, měla pouze kurz, poté praxi a hned začala pracovat.

Váš dědeček dokonce učil…

Dědeček mi vyprávěl, že ty děti, které se naučily rychle číst, se hned staly učiteli a vyučovaly ostatní. A tím způsobem se i můj dědeček stal učitelem.

V dubnu v roce 1994 propukla ve Rwandě genocida, kdy během sto dní zahynulo téměř milion obyvatel. Kmen Hutuů se rozhodl vyhladit příslušníky etnické skupiny Tutsiů, kam jste patřila i vy. V té době vám bylo pouhých osm let a stala jste se přímým svědkem těchto událostí…

Je to tak. Probíhalo to úplně v celé zemi. Osobně nás genocida velmi zasáhla. Otec a část jeho rodiny zemřela. Maminka a sourozenci přežili. Když vše začalo, všichni běželi do nemocnice anebo do kostela, protože se jednalo o svaté místo. Lidé si mysleli, že jim v něm nebezpečí nehrozí. My jsme ale šli do nemocnice, protože v ní mamka pracovala a věřila, že tam nějaký úkryt najde. Někteří Tutsiové se tam schovali v prádelně, ale bohužel to byla past. Hutujské skupiny je všechny do rána vyvraždily. My jsme se do prádelny nedostali. Měli jsme štěstí…

Jak se rodině podařilo zachránit a jak je to ve Rwandě dnes? Jaký je rozdíl mezi českými a rwandskými muži? To a mnoho dalších zajímavostí se dočtete ve velkém rozhovoru s Marlène Hesovou v Týdeníku Písecké postřehy. Vychází už zítra, tedy ve středu 22. dubna.

Kateřina Štěpánková