„Přišli za mnou zaměstnanci a jedna pečovatelka, že by bylo fajn, kdybychom se zapojili do pyžamového dne na podporu onkologicky nemocných dětí. Zaměstnanci souhlasili, a tak jsme v pyžamech,“ usmívala se ředitelka Smětáková.

V domově se posedávalo u stolků, povídalo, popíjel se čaj i svatomartinské víno a ochutnávaly dobroty připravené zaměstnanci. Většina klientů zůstala v pyžamu celý den. Plakát k akci připomínal, proč má obyčejný noční úbor právě tento den zvláštní význam: pro děti, které tráví dlouhé týdny i měsíce v nemocnici, se stává každodenním oblečením. „Rodina není návštěva. Rodina zůstává,“ stálo na něm.

Klatovanda Šumavanda v pyžamu

Pozornost přitahovala Božena Kavanová. „Sto jedna a půl. Za dva měsíce je mi sto dva,“ prohlásila hrdě. Na kraj, odkud pochází, nedá dopustit: „Jsem Klatovanda Šumavanda!“ Dříve bydlela na Klatovsku a dlouho pracovala ve firmě Okula, kde vyráběla brýle. Dnes žije v bechyňském domově, její dcera bydlí nedaleko a často za ní dochází.

Podle zaměstnanců patří Božena Kavanová k nejčilejším obyvatelkám domova. Pravidelně se účastní sportovních dnů a bývá výborně naladěná, i když zrovna v pátek jí nebylo úplně dobře. „Dneska nám zrovna povídala, že se úplně necítí ve své kůži,“ podotýká jedna ze sestřiček, „ale když se někdo necítí dobře jeden den za sto jedna let, můžeme jen závidět.“

Úsměv nechyběl ani osmaosmdesátileté Márii Ešnerové, která v domově žije třetím rokem. „Já jsem spokojená. Moc, moc,“ říká. „A je to pořád lepší a lepší. No tak horší to rozhodně není.“ Pyžamový den se jí líbil. Oblečení, které měla na sobě, už bylo pyžamo, a tak se kvůli akci nemusela převlékat. „Já jsem vlastně celou dobu v tomhle,“ vysvětluje. „Jsem součást pyžamového dne.“ Ani pohodlné oblečení jí nebrání vyrazit ven. „Pokud mi to půjde, půjdu ven. Já chodím každý den,“ vypráví a ukazuje chodítko, které jí pomáhá k samostatnosti. Mária Ešnerová pochází z Tábora, kde přes šedesát let bydlela na Pražském sídlišti. Pracovala dlouho u vojáků, potom také v kovošrotu a ze zdravotních důvodů odešla předčasně do důchodu. V domově už chce zůstat. „Pokud mě sami nevyhodí, jsem tu napořád a spokojená,“ dodává s humorem.

Stejná myšlenka projela i pražským metrem

Vysvětlení smyslu akce dostali obyvatelé bechyňského domova také v textu připraveném pro tento den. Připomínal, že obléct si pyžamo znamená symbolicky podpořit děti během náročné onkologické léčby, jejich rodiny i ty, kdo o malé pacienty pečují. „V tento den si připomínáme, že i malá solidarita má velký význam,“ hlásal plakát. Obyvatele domova zval k tomu, aby si den užili s pocitem sounáležitosti. Pyžamo v něm nebylo jen připomínkou ranního pohodlí, ale způsobem, jak nemocným dětem poslat vlnu útěchy a dát jim najevo, že na svůj boj nejsou samy.

„Celý Pyžamový den je hlavně o solidaritě. Děti v nemocnici často nosí pyžamo nejen v noci, ale měsíce v kuse. To je to nejmenší, co pro ně můžeme udělat – ukázat, že na ně myslíme, a přidat se k symbolické vlně podpory,“ vysvětluje Martina Smětáková. V Bechyni se přidali klienti domova, personál i vedení.

Pyžamový den nezůstal jen za zdmi domova. V Praze ve stejný den vyjel speciální pyžamový vagon metra, který zorganizoval nadační fond Dům Ronalda McDonalda s Dopravním podnikem hlavního města Prahy. První vůz linky A byl v pátek ráno plný známých osobností i dalších cestujících v nočním úboru. Na konečné se k nim přidal také ředitel motolské nemocnice. Akce připomněla děti léčené v Motole i jejich rodiny, pro které Dům Ronalda McDonalda nabízí zázemí v těžkém období.

V Bechyni se myšlenka podpory malých pacientů na dálku vešla do docela obyčejného dne: posedět spolu, vyprávět, vyjít si na procházku a dát dětem v nemocnicích vědět, že na ně někdo myslí. Klidně i v pyžamu.