Jára Pokuta žije s rodiči v Plané nad Lužnicí. Navštěvuje jako všechny děti základní školu a jeho koníčkem je akordeon, nebo chcete-li – harmonika. Že hraje skvěle, je málo výstižné, on na akordeon přímo geniálně válí.
„Viděl jsem, jak na harmoniku hrál taťka. On je taky muzikant. A to se mi hrozně moc líbilo. Chtěl jsem si to taky zkusit, tak jsem začal hrát. Prostě jsem to vyzkoušel a už v tom jedu,“ popsal mladý muzikant začátky. „Hraju už čtyři roky. Chodím do Základní umělecké školy v Sezimově Ústí, učí mě Dana Mužíková.“

Doménou malého Jaroslava není lidová muzika, jak by se dalo u harmoniky předpokládat. Zajímá ho hlavně vážná hudba. Favoritem je ale trošku nečekaně jazz. „Mým nejoblíbenějším skladatelem je italský hudebník Domenico Scarlatti a rozhodně džezmeni. No a určitě taky Johann Sebastian Bach,“ vyjmenovává.

Letos se zúčastnil mnoha prestižních soutěží. V Německu vyhrál první místo a stal se absolutním vítězem mezinárodní soutěže v Klingenthalu. V Rakousku vyhrál rovněž první místo na mezinárodní soutěži ve Steinzu. Na Slovensku vyhrál první místo a stal se absolutním vítězem s maximálním počtem bodů v mezinárodní soutěži Golden tango v Rajeckých Teplicích. V italském Castelfidardu obsadil druhé místo ve světové soutěži a v Paříži ve Francii první místo v další světové soutěži.

Doma v České republice je absolutním vítězem mezinárodní soutěže v kategoriích Klasik a Varieté v Dobřanech, první místo a absolutní vítězství mu patřilo také na celostátní soutěži zušek v Chrudimi s maximálním počtem bodů v sólové hře a komorní hře v kategorii duo. Titul absolutního vítěze získal i na mezinárodní soutěži v Praze.
Začátky přiblížila jeho maminka Helena Pokutová Hýnová. Popsala, kdy si rodiče všimli jeho zvláštního talentu: „Jaroušek toužil hrát na akordeon už od čtyř let. Ale harmonika byla moc velká a těžká a taky v základní umělecké škole nebylo volné místo. Do zušky začal chodit až v osmi letech, tedy ve druhé třídě. Bohužel záhy přišel covid, a tak jsme pracovali na dálku. Po osmi měsících hrál na své první soutěži v Dobřanech.“

S malým akordeonistou Jaroslavem Pokutou jsme si povídali, jak se těší na Vánoce, co ho ještě letos čeká a na co se těší v novém roce. Do konce roku ho v tu chvíli čekala ještě desítka koncertů. Například na zámku Dobříš s houslistou Jaroslavem Svěceným a akordeonovým oddělením Pražské konzervatoře pod vedením Ladislava Horáka.

Kolik váží tvůj akordeon?

Deset kilo. Takže při tréninku i při hraní musím sedět.

Jak často cvičíš?

Čtyři hodiny každý den, o víkendu i víc, hraní mě moc baví. Tatínek mi doma ale někdy říká, ať už toho nechám, že se chce dívat na televizi. Pan profesor Petr Vacek mi poradil, jak správně pracovat: Dopoledne se cvičí, večer hraje. Tak se tím řídím. Nejprve cvičím místa, detaily, malé kousky. Skladby si rozděluji na úseky. Technická cvičení jsou základem. Pomáhá mi moje učitelka Dana Mužíková a maminka.

Jak vypadá tvůj běžný den?


Ráno vstávám v půl sedmé, od osmi hodin mám školu. Okolo 14. hodiny mě vyzvedne maminka a jedeme do zušky v Sezimově Ústí. Ona tam učí a já cvičím dvě až tři hodiny vedle ve třídě. Během odpoledne pak mám podle dne v týdnu ještě bicí, výtvarku nebo tanec. Večer se vracíme domů okolo 19. hodiny a pak hraju ještě další dvě hodiny. Denně cvičím čtyři hodiny. Potom napíšu úkoly nebo se ještě chvilku učím a jdu spát.

Je něco konkrétního, co chceš jednou dokázat?

Přál bych si vyhrát světovou soutěž v Castelfidardu. Také bych chtěl učit na konzervatoři a základní umělecké škole jako pan profesor Vacek. A stát se mistrem ve hře na akordeon.

Koho opravdu hodně obdivuješ?

Italského jazzového akordeonistu Renza Ruggieriho. Pouštím si jeho nahrávky, pozoruju, jak skladby prožívá, s jakou lehkostí hraje a jak to úžasně zní. Líbí se mi jazz a skladby, které pro akordeon napsal, jsou nádherné!
Mým vzorem je profesor Petr Vacek, který učí na Konzervatoři v Českých Budějovicích a na ZUŠ v Dobřanech. Pracujeme spolu na skladbách, které připravím s mojí učitelkou Danou Mužíkovou. Mě to moc baví. Pan profesor vždycky vymyslí něco, co moje hraní rozsvítí, poradí mi s technikou i výrazem a já se můžu zdokonalovat.

Máš sourozence? Jak se oni dívají na tvoje hraní?

Mám jednoho bráchu a tři sestry, už jsou ale velcí. Ti se pořád diví, že mě to baví. Říkají, že jsem divný a jestli mi to není trapné pořád hrát.

Co kamarádi? Máš na ně vůbec čas?

Kamarády moje hraní moc nezajímá, oni se věnují spíš sportu. Já na ně ani nemám moc čas. Já nejradši hraju.

Na jaký zajímavý nebo legrační zážitek si vzpomínáš při muzicírování nebo třeba ve škole?


Moc rád vzpomínám na letní akordeonové kurzy v Dobřanech. Scházíme se tam každý rok s kamarády akordeonisty a moc si to užíváme. Pod vedením profesorů Vacka a Horáka se toho hodně naučíme. Ale zábava a volno nechybí! Sami pro sebe jsme si na akordeon zahráli i o půlnoci. Nebo všichni spolu v jídelně, jen tak pro radost a moc nás to bavilo!

Co ty a počítač? Jsi na sociálních sítích? Hraješ hry?

Žádné sociální sítě nemám, ale občas si nějaké hry na počítači zahraju.

Na co se těšíš v příštím roce?

Budu hrát 28. února s Jihočeskou filharmonií v Českých Budějovicích.
Maminka Helena dodává: V květnu bude mít sedm koncertů s Ústřední hudbou Armády České republiky, 14. až 20. května ho tedy čeká Olomouc, Ostrava, Praha – Rudolfinum a další. V květnu toho bude hodně. Vždycky někdo zavolá, tak jedeme, je to i třeba z týdne na týden. Má naučený repertoár, ten většinou používá.

Jaké cukroví máš nejraději?

Nejradši mám to od babičky, oříškové.

Jak a kde letos oslavíš Vánoce?

S rodinou, s mamkou a taťkou, babičkou a dědou, my bydlíme všichni v jednom domě. Vánoce budeme slavit společně. A potom všem zahraju, takový malý domácí koncert celé rodině.

Který vánoční dárek ti zatím udělal největší radost?

Já jsem si loni k Vánocům přál zlatou košili a tu jsem dostal, v ní letos vlastně pokaždé hraju.

Co bys rád našel letos pod stromečkem?

Chtěl bych lego, ale určitě i nějaké překvapení, to mám rád.

Co je tvůj sen?

Mým snem je nový akordeon.