Vzpomínky starého boomera
Navzdory tomu, že se na mě z celého mediálního prostoru valí přesvědčování, jak jsme tady do roku 1990 úpěli pod břemenem komunismu, já mám pocit, že jsem tenkrát žila docela pěkný život. Zkrátka jsme byli mladí a byl to náš život. Jiný pro lepší reprízu už nejspíš nedostaneme. Minimálně my, ateisti, nemáme moc v co doufat. Pak jsem zjistila, že mnozí příslušníci mojí generace myslí podobně. Nebo neslýcháte: Dobře už bylo! Anebo: Ještěže už jsem starý!? Tak si o tom pojďme popovídat, my, boomeři.
(To aby i mladší čtenáři případně věděli, s kým mají tu čest… Protože jinak bych řekla – my, důchodci, ale tohle slovo už se nějak zprofanovalo. Teď frčí senioři).
Boomer podle umělé inteligence označuje lidi narozené v letech 1946 až 1964. V internetovém slangu je to prý posměšné označení pro starší lidi, kteří lpí na zastaralých názorech, odmítají nové technologie nebo poučují mladší generace.
Tak to vezměme odzadu. Od poučování mladší generace upouštím. Je to marný, je to marný, je to marný. Údělem nás, boomerů, je koukat, jak si potomci v životě nabijí nosy a pak dát tiše najevo – jsem tu pořád pro tebe! Nové technologie pokud možno odmítám. Teď to úplně nejde, protože ještě pořád pracuju, ale těším se na opravdickou penzi, kdy vyměním údajně chytrý telefon zpátky za někdejšího Aligátora, kterým se dá jen volat a posílat esemesky. To aby by můj život nezaplevelovaly stovky nesmyslných videí a zpráv.
No a ty zastaralé názory? Ty si, s dovolením, ponechám. Nějak mě drží nad vodou.
A proč zrovna vzpomínky starého boomera, když už samotný boomer jasně signalizuje, že jsem stará? No to aby rozuměli i všichni moji vrstevníci, kteří se ve škole angličtinu neučili. Chápejte – vzpomínky staré bábušky, by fakt znělo srandovně.
Takže zpátky k socialismu.
Jsem ročník 1958, tudíž padesátá léta si nepamatuji vůbec. Až od šedesátek. Minuly mě tedy ty hrozné zážitky, o kterých mluví pamětníci padesátých let. To se nikdy dít nemělo a jejich zkušenost ctím. Odmítám ale, aby touto clonou bylo neustále překrýváno to, co zažila moje generace potom. A nebyly to vždycky jen slunečné První máje, kdy jsme slavnostně vyšňoření šli do průvodu s mávátky.
Taky mého taťku v roce 1969 vyhodili za neschvalování příjezdu internacionální pomoci z funkce ředitele školy a začínal znovu od píky ve stavebnictví. Já jsem kvůli tomu nedostala doporučení na střední školu a tehdejší ředitel školy se mým rodičům přišel domů omluvit. Vyučila jsem se de facto na soustruhu a pak jsem v životě vzdělání dohonila. Donedávna jsem si říkala, jestli nejsem trochu divná, když žiju s pocitem, že mi práce v továrně pro další život jenom prospěla. Vím od té doby, že tam byli chytří a šikovní lidé, zatímco vzdělání od blbosti nechrání.
Minulou sobotu jsem se setkala s děkanem stavební fakulty ČVUT Petrem Konvalinkou a ten své představování načal větou, že je původně zedník. To jako fakt?, ptala jsem se. Fakt. A přesně popsal to, co jsem zažila já. Nevhodný třídní původ, nedoporučení do školy, výuční list zedníka a přesvědčení, že to byl pro život ten nejlepší start. Takže zdaleka nejsem sama, kdo si neudělal z tehdejšího příkoří celoživotní nenávistný program.
Z mé dvacetileté životní etapy v Plzni mi zbyla kamarádka, se kterou jezdíme na dovolenou. To takhle ležíme večer na hotelovém pokoji a bavíme se tím, že si vybavujeme, jaké krámy byly v osmdesátkách po celé délce tehdejší třídy 1. máje až na Bory. Byl tam taky oblíbený „mlíčňák,“ kde jsme s mým synkem poprvé ochutnali Coca colu. Chtěla jsem mu ji jako samoživitelka dopřát, tak jsem jednu sklenici zakoupila. Stojíme tak proti sobě, popíjíme a najednou si uvědomím, že každý máme svoji sklínku, i když jsem koupila tuto vzácnou tekutinu jen jednu. Dodnes zůstalo záhadou, kdo z nás bufetil zbytek po někom předchozím, komu zřejmě Coca cola nechutnala tak, aby dopil do dna.
Kamarádka zas přidala příhodu, jak se s jejím synkem bavili tím, že u krámů vytvářeli umělé fronty. Když se venku postavili a nedočkavě nahlíželi dovnitř, rázem se připojili další a další koupěchtivci něčeho nedostatkového. A oni se pak sebrali a šli se smát za roh.
Já jsem si zas vzpomněla, jak jsme kdysi v kulturním středisku, kde jsem pracovala, měli za úkol dodat každý týden na OV KSČ popis názorové hladiny obyvatelstva. Byli jsme tam taková mladá parta, takže jsme vždycky zasedli a bavili se tím, jaké pitominy tam napíšeme. Třeba že lid silně kritizuje gumové rohlíky a chtěl by křupavé. Pak se to nějak provalilo a kolegu, který měl za úkol tu „názorovou hladinu“ na partaj přinášet, chtěli vyhodit. To jsem zažila první revoluční vzpouru na pracovišti. Uspěli jsme částečně, přišel jen o funkci vedoucího oddělení, ale mohl zůstat. Ono taky tenkrát nešlo být nezaměstnaný. Každý zdravý člověk musel pracovat, opak byl trestný.
A to si dneska kolikrát říkám – bylo to vůbec špatně?

Diskuse k článku