Lukáš Lis vystudoval obor čeština a angličtina na Pedagogické fakultě v Českých Budějovicích a učitelem původně vůbec být nechtěl. Přečtěte si rozhovor, který nedávno poskytl Týdeníku Táborsko, když vyhrál krajské kolo. 

Jak se učitel do takové soutěže dostane?

Učitel je v tom úplně nevinně, do soutěže ho přihlašují děti. Musí vyplnit přihlášku a navíc docela podrobně vysvětlit, proč zrovna jejich kandidát je ten nejlepší. Taky musí nasbírat docela dost podpisů, není možné, aby se domluvilo pár dětí a učitele přihlásilo. Musí získat podporu minimálně stovky dětí, které jsou ochotné přihlášku podepsat. Já jsem o tom neměl nejmenší tušení až do chvíle, kdy dětem přišla potvrzená přihláška.

Takže za vším stojí děti.

Ano, a to byla vlastně věc, která mě asi nejvíc oslovila a dojala. Že těm dětem ze své třídy stojím za docela velkou námahu. Ale když jsem postupně začal zjišťovat, co je to vlastně za soutěž, moje nadšení trochu polevovalo. Kolega mě vyděsil otázkou, jestli budu před porotou tančit nebo zpívat. Tehdy jsem pochopil, že to asi nebude zas taková legrace. A rozhodl jsem se, že mi určitě bude stačit zúčastnit se krajského kola. Naplánoval jsem si, že se ho zúčastníme se ctí a tahle zkušenost mi bude stačit.

Ale ten plán moc nevyšel, krajské kolo jste vyhrál…

Jenže to zase byla zásluha dětí. Hlavní bylo jejich vystoupení před porotou, kde měly vyjádřit, proč jsem tak dobrý kandidát. Já jsem byl vlastně jenom řidič. Děti opět samy vymyslely scénář, kdy já nastupuju do školy jako zástup za mateřskou dovolenou a stanu se extrémně oblíbeným pedagogem. Jenže po čase se kolegyně z mateřské chce vrátit, ale ve škole už si ji nikdo nepamatuje. Pro ni je to nepochopitelné, a vyjmenovává všechny moje hrozné vlastnosti. A to byla obhajoba mojí účasti v soutěži. Se mnou už pak porota jenom prohodila pár slov. Byl jsem rád, že je to za mnou, ale pak jsme to vyhráli. Rozhodně jsem nepočítal s dalším postupem.

Mezi dětmi jste oblíbený. Je pro vás učitelství vysněným povoláním?

Abych byl upřímný, tak to tak nikdy nebylo. Na pedák jsem šel proto, že mě jinam nevzali. Ještě v posledním ročníku na pedagogické fakultě jsem si říkal, že budu dělat cokoliv, jen ne učit. Strašně jsem nechtěl. Ale pak se nějak stalo, že mi vlastně nic jiného nezbylo. Přesunul jsem se za budoucí ženou do Prahy, než dostuduje, a začal jsem učit. Když jsme se pak po dvou letech vraceli do jižních Čech, ještě jsem se trochu rozhlížel po jiných možnostech, ale pak jsem dostal místo v Soběslavi. A teď už si neumím představit, že bych dělal něco jiného.

Co se změnilo?

Zjistil jsem, že nesnáším stereotyp. Nedokázal bych například sedět někde v kanceláři a každý den dávat stejná razítka. Papírům i razítkům je jedno, kdo s nimi pracuje. Ale dětem to jedno není. Mám prostě pocit, že jsem na svém místě. Navíc je každý den jiný. A sám se snažím sobě i dětem čas zpestřovat. Vymýšlím různé aktivity, za které si pak nadávám, protože mě stojí spoustu času, ale nakonec jsem rád, že to tak je. S kolegou jsme založili dramatický kroužek, koncem dubna budeme mít premiéru. Každý květen organizuju několikadenní zájezd do Londýna, protože je to moje oblíbené město, což je vidět i v naší třídě.

Bráníte se vyhoření?

Zatím jsem se s podobnými pocity u sebe nesetkal. Možná je to tím, že neučím zase tak dlouho. Ale s dětmi jsem ve spojení třeba i odpoledne na facebooku a nikdy se mi nestalo, že bych měl pocit „dejte mi už všichni pokoj“. Právě ty věci, které dělám navíc, mě dobíjejí. A když vidíte, že to funguje, tak máte prostě radost.

Někteří učitelé občas říkají, že děti jsou mnohem horší, než bývaly dřív. Vidíte to podobně?

Je jasné, že děti jsou jiné. Změnil se celý svět, ani děti nemůžou zůstat stejné. Ale pro mě je to otázka hledání cesty k sobě. Potřebujeme s dětmi najít způsob, jak se domluvit. A pak to může fungovat a podle mě to i funguje. Když zůstaneme všichni zakopaní ve svých pozicích, nikdy se nesejdeme a bude to velmi náročné.