Blog Josefa Kouby: Kam jsme došli?
O energiích
Začnu tím, co je nejpalčivější, a tím jsou energie. Převážná většina elektráren a plynárenství byla postavena před rokem 1989 z našich daní a tím, že jsme měli nízké platy. Na nic z toho si stát nepůjčoval. Dokonce jsme jako bývalé Československo postavili čtyři jaderné elektrárny, a to „na zelené louce.“
Všechny komponenty vyráběly naše továrny – reaktorovou nádobu, parogenerátory, turbíny, generátory… To dokázalo málo zemí ve světě. Dnes to vše musíme koupit. Paradoxně zamýšlená stavba jaderného bloku v Dukovanech nebude rozšíření, ale jen záměna za stávající reaktory. Důvody jsou závažné, v lokalitě totiž není dostatek vody a v období nepředvídaných klimatických změn, zejména zvyšujícího se sucha, je současný provoz stávajících bloků a nového bloku v této lokalitě rizikový. Příkladem může být Francie, kde museli odstavit některé jaderné elektrárny mimo provoz právě kvůli nedostatku vody.
Jako Alenka v říši divů sleduji skutečnost, že se vybírá dodavatel, když není dořešena problematika 30 procent akcií ČEZ, které mají malí vlastníci. Jejich případné vykoupení bude stát nemalé peníze, které půjdou zase z kapes konečných spotřebitelů. Jediný dodavatel, který má se stavbou podobných bloků zkušenosti a technologii, byl vyloučen z politických důvodů. Americký dodavatel bude pravděpodobně vítěz, ale nemá s požadovanou velikostí reaktoru zkušenost a prošel složitou finanční situací. Otázka nastává také v případě výpadku nebo odstávky, pokud bude reaktor pouze jeden, na rozdíl od stávajících čtyř reaktorů…
Naše současné energetické kapacity jsou přitom pro nás dostatečné, mnohdy se elektřina vyváží. Výrobní cena je mnohem nižší než jedna koruna za KWh. Přesto ji kupujeme za šest Kč za KWh a stát to ještě doplácí z peněz nás, daňových poplatníků. Jsme soběstační a kupujeme elektřinu..? Kdo na tom vydělává? Spekulanti, kterým jdou do kapes astronomické zisky.
Kdo to zavinil, komu to prospívá, kdo na tom bohatne? Není to okrádání nás, Čechů, a hlavně těch, kteří na budování těchto energetických zdrojů výrazně přispěli, tedy mé generace a generace našich rodičů? Nespekulují třeba i naši výrobci elektřiny? V Česku se za rok 2022 vyrobilo cca 80 TWh elektrické energie. Vyvezlo se asi necelých 15 TWh. To znamená, že se „doma“ spotřebovalo 65 TWh, tedy více než 80 procent. Proč musíme platit ceny, které neodpovídají realitě? Živíme nehorázné spekulanty. Je s podivem, že ministerstvo průmyslu a obchodu neví, kolik vyrobené energie v Česku se obchodovalo na burze v Lipsku. Je to do nebe volající a není síla toto okrádání zastavit.
O výrobních podnicích
V bývalém Československu se jen málo výrobků dováželo. Většina se vyráběla doma, někdy na světové úrovni. Kdyby naše výrobky byly zaostalé, jak se mnohdy tvrdí, zahraniční firmy by tyto podniky nekupovaly. Ve většině takto koupených firem se dnes vyrábí prakticky totéž, ale většinou jako v montovnách. Tu práci, která je vysokou přidanou hodnotou, si noví vlastníci převedli k sobě domů. My již nic zajímavého nevlastníme.
Často slýcháváme, že se to musí změnit, Je to mantra, která je naivní a bohužel nereálná. Ti, co o tom mluví, tomu vůbec nerozumí. Důvody, proč to nelze změnit:
1) Co se bude v daném podniku dělat, určuje vlastník
2) Pro vytvoření výrobku s vyšší přidanou hodnotou zde není dostatek technické inteligence. Vynikne-li někdo s vysokou erudicí, okamžitě odchází do zahraničí za výrazně lepšími podmínkami.
3) Pro vytvoření těchto výrobků je potřeba značný kapitál, který zde také není.
4) Vznikne-li nějaký malý podnik a začne být úspěšný, okamžitě je prodán, kupec se vždy najde.
Na dokreslení
Byl jsem vlastníkem akcií Čokoládoven a. s. Bylo to dědictví po mém otci, prvorepublikovém obchodníkovi. (Já sám jako strojař jsem si koupil akcie strojírenských podniků, které jejich vlastníci dovedli „zu Grunt“). Nejprve se prodaly budovy v Praze, pak se firma rozdělila, vyplácely se naráz miliardové zisky, vlastníci prodali původní společnosti za velké peníze licence na všechno možné, i za to, co by vyvinul místní technolog za pakatel. Pak došlo k vytěsnění malých akcionářů.
Cena za Čokoládovny se vrátila kupujícímu velmi rychle. Dnes je na trhu jenom část původního sortimentu, a to v menším balení, ale obal je mnohdy nafouknut tak, aby vypadal větší. Kvalita se nedá mnohdy s původní vůbec srovnat.
O potravinách
Byli jsme soběstační ve výrobě potravin a dokonce jsme potraviny vyváželi. Kvalita potravin byla všude stejná, vyrábělo se podle jednotných norem. Běda tomu, kdo recepturu ošidil.
Maloobchod měl jednotné ceny, ať se zboží kupovalo kdekoliv. Argumenty, že kvalita potravin byla špatná, jsou pouze propaganda. Důkazem je to, že ihned po roce 1989 jezdili nakupovat cizinci ve velkém k nám. A dnes se někteří novodobí výrobci snaží oslovit kupující tím, že před název výrobku umístí slovo Retro.
Už v podstatě nekoupíte normální ovocnou šťávu nebo ovocnou zavařeninu. Dnes je vše ve složení jako jablečno ovocná směs, přírodní identické aroma, barvivo… Kam se poděly naše světoznámé okurky, mochovská zelenina, dětské piškoty? Vozil jsem je vnoučatům do Vídně. Dnes piškoty nechtějí, že nejsou dobré.
Proč se toto neděje také v Německu? Srovnáme-li složení, je u nás a v Německu jiné a v Německu je mnohdy výrobek dokonce levnější. Argumentace, že tam je jiná daň z přidané hodnoty (DPH), je směšná, protože rozdíl cen výrobku je vyšší než rozdíl DPH.
Nechali jsme si zamořit obchodní síť zahraničními supermarkety. Například v městě, které má necelých 7000 obyvatel, jsou tři zahraniční supermarkety a jeden COOP a ten je také možná v zahraničních rukou. Jak pak mohou existovat menší prodejny, které tvoří kolorit takového místa?
V Evropě ceny potravin již dlouhodobě klesají, ale u nás nekontrolovatelně rostou. Pěstitel, zpracovatel i obchod svádí vinu jeden na druhého. Každý z nich však vytváří nehorázné zisky a není síla jim v tom zabránit.
O vodě
Trestuhodná je také privatizace pitné vody. Konečný spotřebitel kupuje ve většině regionů vodu od zahraniční firmy a rozvody vlastní a spravuje původní vlastník. Odstavit se od konečného spotřebitele a nechat si rozvody ve špatném stavu, dokonce někde i z azbestocementového potrubí, a garantovat zahraniční firmě jistý zisk, lze charakterizovat haškovským: To dokáže jenom blbec.
Voda je nejdůležitější položka pro život a vše pro život důležité by mělo být veřejným statkem.
Mluví se už o tom, že bude třeba tento zpackaný způsob privatizace napravit. To však bude možné pouze vyvlastněním za velké peníze. Ty by měli dát dohromady ti, co prodali podíly, především do zahraničí, a ti, co o tom rozhodli. Tady by neměla být žádná kolektivní odpovědnost.
Protože se ale jedná o velké peníze, které v současné době chybí, tak se stav nechá tak, jak je. Je to past, ze které není úniku.

Diskuse k článku