Za mlada jsem delší dobu prožila v Německu. Po jednadvacátém srpnu 1968 a po umlčení Dubčeka nám obyčejní Němci nezištně pomáhali. Dobré mezilidské vztahy trvaly i celá další léta. Když se narodila moje dcerka, zaklepala na dveře často stará sousedka a podávala mi kastrůlek „Nesu vám teplou polévku, musíte něco jíst.“ Věděla, že dvouměsíční miminko má silný průduškový kašel až se někdy nemohlo ani nadechnout. Denně i o Velikonocích k nám chodil dětský lékař s injekcí. Vše dobře dopadlo. Začala klepat i druhá sousedka a nosily své polévky, hračky nebo kytičky i s vázou – Kdybyste náhodou neměla tu velikost…

A tak čas plynul a my se mezitím přestěhovali do většího bytu. I tam byla na patře hodná sousedka. Vyprávěla jsem jí, že jsem před stěhováním prodala kolébku i kočárek a že se ohlásilo druhé mimino. Během několika dnů zazvonila dcera sousedky a nabídla mi půjčení svého krásného kočárku, navíc v něm byl balík dětského oblečení. S vděkem jsem přijala. Jiná sousedka, která sama měla tři starší děti, mi vždy ráda pohlídala. Lidé byli tenkrát mezi sebou skutečně přátelští, popovídali jsme si spolu, ne jenom při čekání na výtah.

Uběhly desítky let a můj táta se musel přestěhovat kvůli bourání domu do paneláku na sídlišti. Také tam příjemná sousedka pravidelně na starého pána zazvonila a ptala se, jestli něco nepotřebuje.

Přišel rok 2002 a s ním v létě velké povodně. Voda stoupala nejen přes Kamenný most v Písku, ale i v našem milevském sklepě, kde byla v prádelně pračka a pár dalších potřebných věcí. Hasiči nestíhali pomoci ani těm hůř postiženým. Když nikdo nejel, začaly jsem s mámou vynášet vodu ze sklepa v kýblech – dřina, jako když Popelka třídila popel od hrachu. Soused od naproti šel kolem nás a volal: „Vy nemáte čerpadlo?“ Kdepak čerpadlo, všechna byla vypůjčená. Pán se v mžiku vrátil s tím svým, nainstaloval a už proudila voda hadicí ven.

Všichni lidé, o kterých jsem vyprávěla, byli tenkrát očkovaní, protože očkování bylo povinné. U nás se očkovalo přímo ve školách a v Německu se maminky objednávaly k dětským lékařům. Nikdy jsem v čekárně neslyšela, že by některá proti očkování dítěte reptala. Z dětí vyrostli slušní spolužáci, šikovní kolegové v práci a přátelští sousedé, aniž pro ně škola či zaměstnavatel museli organizovat team buildingy. To oni byli ti lepší lidé.

Jitka Chabrová