Když se architekt a stavitel Josef Pfeffermann (1869–1938) rozhodl na samém sklonku 19. století odejít po studiích z rodné Prahy, zvolil si za své nové působiště jihočeskou metropoli. Zájem, který v něm probudila politika a napjaté česko-německé vztahy, tak mohl prohlubovat ve městě, jež bylo napětím obou zemských etnik doslova prodchnuto. Coby horlivý zastánce českých zájmů se seznámil s vlivnou osobností českobudějovického života, Augustem Zátkou, díky němuž získával politickou průpravu, ale i stále lukrativnější zakázky. To všechno ruku v ruce se sílící touhou sloužit národním zájmům.

Poté, co skončil v Praze jako praktikant u architekta Eduarda Sochora, založil si na jihu Čech nejen vlastní prosperující stavební kancelář, později protokolovanou firmu, ale také početnou rodinu s osmi dětmi. Stopy jeho tvorby jsou v Českých Budějovicích viditelné dodnes na několika místech. Vedle rodinné vily v ulici U Tří lvů je to hotel Zvon, obchodní akademie a zdravotní škola (dříve dívčí lyceum) na Husově třídě, základní škola (dříve učitelský ústav) v ulici Matice školské, nárožní budova magistrátu (dříve schwarzenberská ústřední účtárna) v Jeronýmově ulici a mnoho dalších. Stavěl i rolnickou školu na Rudolfovské a Hájíčkův obchodní dům, projektoval Havlíčkovu kolonii. Byl členem několika zájmových uskupení, včetně společenstva stavitelů. Díky tomu jej navštěvovala i řada praktikantů, mezi nimi i známý českobudějovický stavitel Augustin Teverný. K němu se váží objekty kostela na Palackého náměstí anebo třeba Besedy na Sadech. Spolu s Antonínem Kubíčkem se později stal právě společníkem svého učitele v jeho stavební firmě.

Ale nic není věčné. Pfeffermann se po roce 1910 rozhodl vlivem okolností pro návrat do Prahy, kde se aktivně věnoval dalším oborům. Mimo jiné astronomii, hydrologii, zemědělství a také politice – byl členem Maffie, blízkým spolupracovníkem budoucího prezidenta Masaryka a po pádu monarchie poslancem. Jeho celospolečenský význam i všestranný duch nám mají dodnes co říci. Od staveb běžných objektů, výzkumných areálů a přehrad po konstrukce hvězdářských budov a zařízení. Při tom všem zůstal vždy skromným a slušný člověkem, vlastencem hájícím české i slovenské zájmy.

A co venkovská školní budova v Hůrkách? V porovnání s tím, co nám tu její tvůrce zanechal, zůstává pozoruhodnou originální stavbou i ve své maličkosti. Zůstává zatím jeho jedinou známou venkovskou budovou na Českobudějovicku, navíc dochovanou zvenku i zevnitř takřka v neporušeném stavu.

V letošním roce si Hůrečtí připomínají půl století od posledního školního vyučování, které skončilo v červnu 1973 a místní Spolek pro Hůrky a venkov tomuto jubileu věnuje celoroční cyklus osvětových akcí. První z nich, na téma stavby školy a jejího věhlasného stavitele, proběhla formou přednášky v hůreckém hostinci. Zájem byl nebývalý, o čemž svědčí účast více než sedmi desítek posluchačů místních i přespolních.

Spolek se snaží řadu let o popularizaci školy i Pfeffermannova jména, a tak zorganizoval již v roce 2015 početné setkání absolventů ke 110 letům budovy a poté několik přednášek, řemeslných dílen, výstavu starých fotografií a další akce. Původní poslání školy, vzdělávat se a setkávat, se tak naplňuje i nyní. Mělo by tomu tak být i do budoucna, protože budova samotná je v současnosti jediným nekomerčním komunitním centrem ve vsi, navíc aktuálně v řízení na vyhlášení za nemovitou kulturní památku. A to přece stojí za to, věnovat jí patřičnou pozornost!