Jak dlouho se už vlastně věnujete výchově malých hokejistů?

Svůj tým trénuji již čtyři roky. Předtím jsem trénoval asi sedm let pouze brankáře v celém klubu. Měl jsem velikou výhodu, že od svých mládežnických let jsem poznal mnoho trenérů, od kterých jsem se toho hodně naučil.

Kolik jich bylo a jak dlouho jste aktivně hrál?

S hokejem jsem začínal v šesti letech, takže jsem zažil více jak třicet letních příprav. Měl jsem mnoho trenérů, a když člověk chce, vnímá a je pokorný, tak si může odnést hodně. Vždy jsem vnímal, co mi přijde dobré, jaký přístup hráčům moc nevoní, co se dělá dobře a co špatně. V mládí mě trénoval pan Jaroslav Walter, což bylo velmi inspirativní. Hodně jsem v přístupu, v zaujetí, motivaci pochytil i mimo hokejové tréninky na „betoňáku“ na Šumavské od pana Krále, který nás naučil hrát mnoho sportů. To byla hodně veliká škola a myslím, že stovky dětí na něho z té doby vzpomíná. To vlastně na oba tyto sportovně zapálené legendy. Později, to už jsem vnímal hlavně metodicky, mě trénovali Honza Rybáček, Standa Kašpar, Milan Rambous, Václav Šrámek, Jiří Houdek nebo ve Vimperku Pavel Dvořák. V Brně třeba Čenda Kundela, Emil Ludíkovský a nebo tehdy začínající Aleš Totter.

To jsou především jména strakonických trenérů. Kde všude jinde jste ještě chytal?

Ano, většinou to bylo ve Strakonicích. Začínal jsem v mládeži ve zbrojovce a dostal se až přes změnu klubu na HC Strakonice do áčka. Tam jsem zažil slavný postup do II. ligy. Na vysoké škole jsem hrál jihomoravský krajský přebor za VSK Technika Brno a po návratu jsem zažil ještě několik sezon ve druhé lize. Rok ve Vimperku a opět Strakonice. Také jsem chytal v okresním přeboru za Sokol Katovice, za HC Lion Horažďovice a končím pomalu asi v pěti týmech okresní soutěže.

Z těchto angažmá tedy čerpáte inspiraci?

Člověk se stále učí, zdokonaluje, rozvíjí a reaguje na vývoj. Hokejový svaz pořádá semináře, předává podklady, metodiku, nová cvičení i přístupy. Vždy je nutné zvážit, jak velikou část je možné zavést v našem klubu a týmu. Mnoho věcí, i když se to nezdá, zůstává stejných. Zvláště u malých dětí. Jen málo dětí přijde na hokej s tím, že chce makat, dřít a drilovat, přestože mají sen být hokejistou. Většinu tréninků je tedy potřeba pojmout soutěžením, hrami, zábavou a pak děti dokážou ze sebe vydat úplně všechno. Děti v týmu jsou jako školní třída, nikde nemáte samé nejlepší, nebo jenom slabé. Samé zapálené, ale u některých je pomalejší rozběh. Pokud s nimi pracujete a motivujete, tak se výsledek může dostavit i tam, kde ho nečekáte. Někteří dozrávají později, je potřeba je neodradit, a dát jim čas se do sportu zamilovat. Je hrozně důležité, jak s nimi pracujete, motivujete, zaujmete a věnujete se jim. Právě ony jmenované legendy mi v tom hodně ukázaly. Přísnost, spravedlnost a zábava. Stejně jako ve škole se chcete pochlubit výsledky nejlepších z matematické olympiády, a jejich pokroky a růstem, tak potřebujete vzdělávat, rozvíjet a zlepšovat všechny. Také v hokeji chcete vyhrávat. V mládeži se sice nehraje na výsledky, ale přesto každý z hráčů ví, jestli vedeme nebo prohráváme. Je potřeba najít v trenérském týmu vyvážené věnování se rozvoji všech hráčů, všech dovedností a nebát se motivovat děti k tvůrčímu rozvoji dovedností. Podobně nutné je jim vštěpit snahu vyhrávat a zlepšovat se. Pouze pár výjimek chodí na trénink makat, za dřinou, aby se zlepšovaly. Většinu musíte zaujmout barvitou a tvůrčí činností, soutěžením, aby pro děti byla dřina skrytá. Když děti zaujmete, hodně se zlepšují. Sportování rozvíjí nejen tělo, ale hlavně u kolektivních sportů je to daleko komplexnější. Děti se naučí soužití a spolupráci v kolektivu, najdou si své místo a roli ve skupině, naučí se sounáležitosti, bojovnosti, pracovitosti, zodpovědnosti, nevzdávat se, spolupracovat, hledat řešení, motivovat a podporovat spoluhráče. Nebo také samostatnosti od rodičů. Zjistí, že každý je jedinečný, osobnost, někdo, kdo je důležitý, ale také, co mohou dát a dostat od spoluhráčů. V podstatě spoustu věcí, které se jim mohou hodit do osobního, studijního i pracovního života.

Hokej tedy není jen o trénování?

No, to tedy rozhodně není. Myslím, že dneska žádný sport není jen o tom sportu. Tím, jak dnes děti chodí méně lítat a blbnout ven, tělocvik ve škole je, jaký je, rodiče fungují jako taxikáři a vozí děti všude. Musíme děti učit spoustu pro nás dříve samozřejmých pohybových činností. Každý si může vyzkoušet, jak na tom jeho dítě v prvních školních třídách je. Stačí udělat pár jednoduchých cviků. Deset přeskoků přes švihadlo, desetkrát hodit o zeď míč a chytit, překážkový sed, předklon na propnutých nohou, stoj na jedné noze a kotoul vpřed. Cílem prvních let tréninku je zaujmout, rozpohybovat, roztáhnout, protože někteří jsou tak zkrácení a nepohybliví, že se divím, jak si dokážou sednout do lavice. Spoustu věcí je naučit a vypěstovat radost ze sportu, zaujetí pro pohyb.

V čem vidíte největší problém kromě pohybu a motoriky?

V malém výběru a v malé zarputilosti až pohodlnosti dětí, když se něco nedaří, tak je místo snahy se zlepšit snazší skončit. Bohužel sport by měl být výběrový kroužek. Nám se naštěstí podařilo vytvořit tým zaujatých dětí. Jenže na rozdíl od individuálních sportů potřebujeme pro jeden tým patnáct až dvacet hráčů. Ani Jágr, Gretzky, Crosby nebo Ovečkin nemůžou hrát sami. Prostě potřebujeme dost hráčů. A protože sportujících dětí není přebytek a družstvo se vytváří od nejmenších v každé kategorii, musí se trenéři snažit pracovat a zlepšovat všechny. Čím více jich v týmu máme, tím větší je boj o triko na zápas, soutěživost, zlepšování a nikdo si nedovolí nic vynechat nebo vypustit. Je potřeba všemi akcemi vytvořit zdravý a fungující kolektiv.

Těmi akcemi myslíte konkrétně co?

Kromě trénování, zápasů a turnajů děláme pro hráče spoustu dalších aktivit. Týdenní soustředění s přespáním, víkendovou olympiádu na koupališti v Radomyšli, chodíme společně do kina, na divadlo, děláme si vánoční stromek s nadílkou, Mikuláše, opékáme vuřty, sportovní odpoledne, večery s rodiči… Je důležité, aby všichni byli zapojeni, vnímali, jak jsou plnohodnotní a důležití pro chod celého týmu a klubu. Aby celá skupina chtěla být spolu, doplňovala se a podporovala. Mimochodem, to je jedna z věcí, kterou vnímáme s Markem Hrubým jako hodně super, že když děti dělají týmové závody, tak si strašně fandí, jak jsou zaujatí, zabraní a jak moc chtějí společně vyhrát.

Kde všude v létě trénujete? Jaká sportoviště využíváte pro přípravu?

Nejčastěji využíváme venkovní plavecký areál, kde je možné vzadu chodit na travnatou plochu, pískové hřiště a bazény. Dále využíváme okolí zimního stadionu, kde jsou travnaté plochy, basketbalové hřiště, na ploše stadionu vždy pokládáme ještě plochu na hokejbal, máme k dispozici vlastní hokejovou střelnici a tělocvičnu. Chodíme i na outdoorové cvičební hřiště u Lidlu. Velmi rádi jezdíme do areálu venkovního bazénu v Radomyšli, „betoňák“ na Šumavské, Podskalí, prostory kolem řeky. Snažíme se udělat dětem tréninky a činnosti pestré a zábavné.

Jak už jste zmínil, trenérský tandem jste vytvořil s Markem Hrubým. Funguje vám to?

S Hrubošem a ještě s Blankou Vondráškovou jsme skoro po celou dobu trénovaní téhle třídy spolu. Blanka jako kondiční a kompenzační trenérka, která se tomu oboru hodně intenzivně věnuje a vzdělává se i nadále. K tomu si dokonce dodělala trenérskou C licenci, aby více věděla, jak tréninky propojit a na co se u hokejistů zaměřit. Kompenzace, protahovaní a obratnost je v tomto věku nezanedbatelný vklad do případných budoucích kariér dětí. Fyzičku a svaly, tedy hmotu, naberete dřinou i v patnácti, ale zkrácené, křivé tělo už se dává dohromady daleko hůře. Obratnost, pohyblivost soutěživost a láska ke sportu je hlavním mottem těchto let. Marek Hrubý je výborně připravený a zapálený trenér. Až ho musím někdy krotit, aby děti úplně nezničil a neodradil svými nároky. Trochu jsem to zlehčil, protože je potřeba to brát naplno a poctivě. Na druhou stranu je pěkné vidět, jak děti dokáže pobláznit a všem se věnuje. Pro letošní sezonu nám ještě jako asistent pomáhá hráč z áčka Pepa Cibuzar. Zatím ho vnímáme jako velmi prospěšného a hodně si slibujeme od jeho zkušeností se zdokonalováním bruslení. A jak nám to funguje? No, to byste museli udělat anketu mezi našimi dětmi, ale myslím, že velmi dobře. Dobře se doplňujeme a zase mám z týmu dobrý pocit. V loňské sezoně si všichni dali v zápase tři a více gólů, a to je pro mě třeba ukázka, že nejsme týmem jednoho hráče, ale jdeme za celkovým zlepšením. Jinak máme s Márou jeden sen. Chtěli bychom, aby u hokeje vydrželi všichni do starších žáků a potom, ať si jich pět až sedm vydá za svými hokejovými sny do extraligy dorostu a zbylých deset vytvoří super jádro pro HC Strakonice.