Co vás po ránu volá jako první – včely, kolo, nebo malé plzeňské v restauraci U Lípy?

Na pivo je brzo! Samozřejmě, že včely. Jsou mojí vášní už od mládí. Zdědil jsem je po otci stejně jako lásku k železnici. Tatínek byl topič a po železnici jsme se vydali i já se starším bráškou Františkem. Oba jsme se stali strojvedoucími. Zkrátka rodinná diagnóza.

Pamatujete si chvíli, kdy jste poprvé usedl do lokomotivy a došlo vám, jakou odpovědnost přebíráte?

Na to se nezapomíná. Byl to ohromný zážitek, ale zároveň jsem si uvědomil, že neodpovídám jen za lokomotivu. Za mnou je celý vlak, lidé nebo náklad a přede mnou přejezdy, auta, chodci a všechno, co se může na kolejích objevit. Začínal jsem v roce 1976. Nejdříve jsem vystudoval železniční školu v Českých Velenicích, potom jsem rok jezdil jako pomocník a teprve pak šlo všechno naostro. Ještě jsem zažil páru. To byla nádherná poezie, i když člověk se u ní pořádně zapotil. Pak přišla elektrifikace a s ní nové, dokonalejší stroje.

Stačilo umět řídit jednu mašinu, nebo jste se musel učit každou zvlášť?

Kdepak, na každý typ lokomotivy jsme museli dělat zkoušky. Každá byla jiná, každá měla vlastní povahu a svá specifika. Některá měla hydraulický přenos, jiná elektrický. Začínal jsem u páry jako topič, potom jsem byl pomocníkem, sloužil v záloze a jezdil také na posunu. A posun nebyla žádná legrace. Za noc jsme někdy přestavěli až šest set vagonů. Člověk se rozhodně nenudil. Pět let jsem potom jezdil na lokomotivách Sergej. To byly podle mě vynikající a mimořádně bezpečné stroje. Zažili jsme dokonce srážku dvou Sergejů. Nikomu se nic nestalo a oba vlaky zůstaly na kolejích. A když se na mašině objevila menší závada, často jsme ji dokázali odstranit sami přímo na místě. Dnes je technika mnohem dokonalejší. Řadu problémů lze vyřešit podle pokynů po telefonu, ale do útrob moderní lokomotivy už se člověk jen tak nepustí. Současní strojvedoucí zase musejí skvěle ovládat elektroniku a nové technologie.

Za posledních padesát let se lokomotivy proměnily. Změnili se také železničáři?

Změnilo se všechno. Technika, provoz i lidé. Dříve mezi námi, podle mě, byla větší soudržnost. Starší předávali zkušenosti mladším a drželi jsme víc při sobě. Dnes si mnozí odpracují svoje a rychle spěchají domů. Celá doba je uspěchanější. Jedno ale zůstalo stejné. Strojvedoucí musí být pořád ve střehu. Musí být rozhodný, bdělý a také se musí umět bát.

Strojvedoucí se má umět bát? Proč?

Určitě. Nejde o zbabělost, ale o zdravý respekt. Strojvedoucí se nebojí jen o sebe. Odpovídá hlavně za lidi a za všechno, co veze. Dnešní technika je sice bezpečnější, ale člověk pořád musí hlídat přejezdy, chodce i zvěř. A vysvětlujte jelenovi v říji, že koleje opravdu nejsou nejlepším místem k zastavení. Ten vám na návěstidla kašle.

Která lokomotiva vám přirostla k srdci nejvíc?

Jednoznačně Sergej. To byla moje srdcovka. Tam se člověk cítil opravdu bezpečně. Rád jsem ale jezdil i s motoráčky. To byly pohodové trasy do Jihlavy, Protivína, Benešova nebo Českých Budějovic. Nejraději jsem mířil do Horní Cerekve. Samé kopečky, krásná krajina, všechno čistší a barevnější. Dodnes také rád vzpomínám na Bardotku nebo na Velkého a Malého čmeláka. To nebyla jen čísla a kusy železa. Každá mašina měla vlastní povahu a člověk si k ní vytvořil vztah.

Na kolejích to ale určitě nebyla jen romantika. Na kterou událost nikdy nezapomenete?

Těch bylo víc. V roce 1994 jsem projel návěstidlo, na kterém svítila červená. Naštěstí se nic nestalo. Byl jsem unavený po několika službách, ale to není omluva. Na rok mě stáhli z lokomotivy. Člověk může udělat chybu, ale musí za ni nést následky.

Mnohem horší jsou chvíle, kterým zabránit nemůžete. Před dvaadvaceti lety mi na starém Červenském mostě přes Orlík skočil pod lokomotivu člověk. Vlak už nebylo možné zastavit. Takovou vzpomínku z hlavy nikdy úplně nedostanete.

O dva roky později narazil do zadní části lokomotivy automobilem kolotočář a z místa utekl. Za další dva roky do mě na částečně chráněném přejezdu u Dobré Vody narazilo osobní auto. A střetům se zvěří se člověk za tolik let také nevyhnul. V mimořádné situaci musíte zachovat chladnou hlavu. Nejdříve se postarat o lidi, poskytnout první pomoc, zavolat záchranku, hasiče a policii a všechno nahlásit. Někdy rozhoduje jediná vteřina.

Po železnici do vašeho života vstoupily včely?

Včely byly v mém životě dávno před důchodem. Měl je už tatínek. Bratr František se stal strojvedoucím, a tak péče o ně připadla mně jako nejmladšímu. A jsem za to rád. Ke svým osmi včelínům v Plané nad Lužnicí jezdím na kole. Mám tam karavan, tak tam můžu i přespat. Je tam nádherně. Poslouchám včely a zároveň pozoruju projíždějící vlaky. Znám je tak dobře, že bych si podle některých mohl seřizovat hodinky. Takže jsem železnici vlastně úplně neopustil. Jen ji dnes sleduji z druhé strany. Včely člověka naučí trpělivosti. A dávají mi také med, ze kterého spolu se slivovicí a citronem připravuji svůj speciální lék. Říkám mu Meducína. Všichni moji kamarádi ho dobře znají – a zatím si nikdo nestěžoval.

Kromě včel vás drží v kondici také kolo. Kolik už máte najeto?

Před šesti lety jsem si pořídil sportovní elektrokolo a od té doby jsem na něm ujel přes šest tisíc kilometrů. Jezdím za včelami, za kamarády a jen tak pro radost. Teprve v pětapadesáti mi došlo, že život není jen práce a začal jsem víc cestovat. Nejvíc jsem si oblíbil Švýcarsko. Jinak jsem býval hasičem i členem Sokola. Prostě kluk z vesnice, konkrétně ze Sudoměřic u Tábora.

V pětašedesáti se mi podařilo získat byt v domě s pečovatelskou službou. Dnes tam dělám takového malého domovníka. Když některá sousedka potřebuje něco opravit nebo sešroubovat, přijdu na pomoc. Starám se o koše, uklízím před domem a v zimě odhazuji sníh. Někdy zaskakuji i jako malý hasič preventista. Stačí, aby někdo zapomněl něco na sporáku, a je třeba zasáhnout. I mně se to stalo. Dělám to ale rád. Člověk přece nemůže jen sedět a zkoumat, co ho bolí.

Železničářské party jste se ale nevzdal ani v důchodu…

To bych ani nechtěl. Každý rok v září svolávám spolužáky z učiliště do nádražní restaurace v Českých Velenicích. Sedneme si, zavzpomínáme a pokaždé zjistíme, že historky jsou rok od roku lepší. Asi zrají stejně jako víno. Se skupinou bývalých strojvedoucích navíc vyrážíme na týdenní cyklistické výpravy. Je nás sedmnáct a společně jezdíme už sedmnáct let. Devětkrát jsme byli na horní Šumavě, dvakrát v Třeboni, dvakrát v Mutěnicích na Moravě a projeli jsme také Českou Kanadu nebo Černé Údolí u Nových Hradů.

Za týden zvládneme kolem 250 kilometrů a každý má vlastní úkol. Jeden se stará o naše žaludky, jiný myje nádobí, další je zdravotník. Já mám na starosti večerní Meducínu. Bez ní bychom ani nemohli vyjet. Máme i modré cyklistické dresy s lokomotivou na zádech. Je to výborná parta. Dříve jsme společně jezdili po kolejích, dnes šlapeme do pedálů. Hlavní je, že jsme pořád spolu.

Co byste vzkázal mladému člověku, který uvažuje o práci strojvedoucího?

Pokud tu práci opravdu chce dělat, musí přijmout obrovskou odpovědnost. Nejen za sebe, ale především za lidské životy a milionové hodnoty, které mu byly svěřeny. Musí počítat se službami v sobotu, v neděli, o Vánocích, za každého počasí. Finančně to není špatná práce, ale zadarmo ty peníze rozhodně nejsou. A hlavně musí mít železnici rád. Bez toho bych u ní ani já čtyřiačtyřicet let nevydržel.

Jiří Riki Řeháček