Kdysi jezdil na BMX kolech v milevské Vápence. „Když se mi narodil syn, řekl jsem si, že už těch zlomenin bylo dost a dal jsem přednost rodině. Koupil jsem si horské kolo a začal jsem jezdit tady kolem komína. Tak do dvou tisíc kilometrů ročně,“ říká.

„Zaujalo mě, že někdo jede na kole třeba do Španělska, tak jsem si řekl, že to zkusím. Já jsem takovej soutěživej, nerad prohrávám. Chtěl jsem jet sám, abych si vyčistil hlavu. Fakt je, že jsem o takovém cestování nevěděl nic, neměl jsem nic najeto, nikdy jsem neujel sto kilometrů v celku. Na zkoušku jsem si zajel do Sedlčan a zpátky, to byla celá příprava,“ přiznává. „Když jsem se rozhodl, že za týden vyrazím, dojel jsem do Decathlonu a nakoupil jsem si stan, spacák, karimatku, přibalil jsem jedny trenky a nechal jsem se od sestry odvézt s kolem do Aše. Odtud jsem vyjížděl v půl deváté ráno.“

Co nečekal

První etapa 21. května byla dlouhá 110 kilometrů, s převýšením 1700 metrů, a vedla do kempu ve Žluticích. Bylo osmnáct stupňů a lehce pršelo. Pak ale přišla vlna veder. Druhý den bylo v plánu dorazit do Prahy. „Tam jsem chtěl přespat u sestry ve Strašnicích a dobít si power banku. Přes Prahu v pátek navečer, to bych už nikdy neudělal. Byl hroznej provoz a třeba při jízdě přes Pařížskou na Staroměstském náměstí jsem zjistil, že tam kola nesmí. Tak jsem kolo vedl. Dva kilometry před bytem sestry ve Strašnicích mi praskl řetěz. Dojel jsem jako na koloběžce, naštěstí to bylo z kopce. Zavolal jsem si Uber, dojel jsem pro nový řetěz a do deseti večer jsem montoval. Měl jsem v nohách 130 kilometrů,“ popisuje Honza druhý úsek cesty.

Třetí den mířil dvacet kilometrů za Pardubice, kde měl vyhlédnutý kemp s jezírkem. „Jel jsem proti proudu Labe, pořád jsem musel šlapat, už jsem začal pociťovat zadek. Taky jsem nebyl namazaný a strašně jsem se na slunci spálil. Vykoupal jsem se v kempu v jezeře a šel jsem se zeptat, kam si můžu postavit stan. Čekalo mě překvapení. Řekli mi, že tam bude koncert do tří ráno a jestli se chci vyspat, ať jedu do dalšího kempu 15 kilometrů odtud. Čímž se z mojí denní trasy stalo 151 kilometrů,“ popisuje Honza.

Krize přišla…

„Čtvrtý den jsem si koupil u Vietnamců opalovací krém, ale to už bylo pozdě. Po zbytek dní jsem si léčil spáleniny Panthenolem od ségry. Zadek mě bolel tak, že jsem nemohl ani sedět. To byla moje blbost. Ozvalo se taky koleno a 40 kilometrů před dalším kempem přišla bouřka. Schoval jsem se do hospody a jak jsem měl původně v plánu, že nebudu pít celou dobu alkohol, musel jsem si dát pivo. Cestou do Olomouce jsem v jedné zahrádkářské kolonii poprosil lidi o Voltaren. To jsem měl fakt krizi. Volal jsem domů kámošovi, jestli by pro mě dojel. Ale pak jsem se zapřel, že to přece jen dám. Čtvrtá etapa do Olomouce byla dlouhá 140 kilometrů. Ráno v pondělí jsem se vzbudil a dojel jsem do lékárny pro voltarenové kapsle. Lékárník mi řekl, že jestli to je na dojezd, ať tam lupnu dva. Prášky zabraly, zadek jsem si mazal krémem, který doma používal syn. Už mě hnal jen cíl vidět značku Jablunkov. Kluci mi psali – Rendy, ty to dáš. Neuměl jsem si představit, že bych jinak přišel do hospody Na Starý. Tam mi všichni říkali, že jsem blázen, když jsem s tím nápadem přišel, protože nemám našlapáno. Hnalo mě, že to musím dotáhnout,“ popisuje cestovatel.

Pátý den už čekal Jablunkov na česko-polské hranici. „V půlce poslední trasy mi volal kamarád Martin Koutník ze Sepekova, že pro mě vyráží. Zadek mě bolel hrozně, přiznávám, že kapaly i slzičky, ale pořád jsem si představoval, že už tam brzo budu. Poslední den jsem ujel 130 kilometrů,“ říká Honza Reindl. Čekal pak v Jablunkově v hospodě, a když kamarád přijel, naložili kolo a jeli do Frýdku-Místku na hotel. „Na zadku jsem měl strhané puchýře jako nikdy v životě,“ dodal.

Cestou dokonce přibral na váze

Pár otázek se ještě nabízelo. Třeba, jak se po cestě stravoval. „Stravu jsem trošku upravil už týden předem. Hodně sacharidů, nepil jsem alkohol, pil jsem elektrolyty rozpustné do vody. Snídat jsem se snažil cestou sladké, nějakou palačinku, pak byl oběd v restauraci, cestou sušenky a večeře v kempu,“ říká.

Kde byli nejpříjemnější lidé? „V Pardubicích, v Olomouci… Naopak z Aše jsem koukal rychle zmizet. Tam byly existence, že by mi snad rozebraly kolo, kdybych ho chvíli nechal bez dozoru. V Jablunkově pak samí Poláci. Bylo to trápení, ale byly i hezké chvilky, kdy jsem potkával cyklisty a povídali jsme si. Když někdo viděl bagáž, zajímal se, barmani, cyklisti…“

A další plány? „V hospodě Na Starý byly různý názory. Někteří tipovali, že dojedu tak do půlky. A jiní oponovali, že mě znají, že to dám třeba přes mrtvoly. Bylo toho ale dost. Dneska už to vidím pozitivně a přemýšlím o cestě ze severu republiky na jih. Jet se mnou chce i kámoš. Teď si ale musím dát pauzu, čekáme doma dalšího klučíka,“ uzavřel Honza svoje vyprávění.

Poslední otázka zněla, kolik cestou zhubl. „To mě překvapilo, měl jsem po návratu kilo navíc. Byl jsem ale zavodněný, protože jsem vypil devět litrů vody denně. Když jsem oplaskl, tak jsem asi zhubl, ale to už jsem se nevážil,“ dodal perličku. Každému, kdo by pojal podobný nápad, by poradil – bez přípravy ani náhodou.