„Sedíš a prohráváš 0:1,“ vzpomíná muž, který rok předtím získal Titul trenér mládeže. A ani pomyslná druhá třetina se nenesla zrovna v optimistickém duchu. Předoperační vyšetření bylo vinou koronavirové pandemie odloženo, ale 17. března už vše proběhlo podle plánu. „Byla to dlouhá a těžká operace. Odstranili mi nádor a 42 uzlin. Další operaci jsem absolvoval o měsíc později, kdy mi naskočila další metastáze, ale vše v pořádku,“ ohlédl se bojovník z Vimperka. Stav byl tedy 1:1 a vše muselo rozhodnout závěrečné dějství. „Jedenadvacátého června jsem nastoupil do Motola na radioléčbu a za týden jsem slyšel to, co jsem chtěl slyšet měsíce – jste čistý, je hotovo a můžete slavit,“ spadnul mu obrovský kámen ze srdce. A hned vzápětí přišla další radostná zpráva – Davidu Vinšovi se narodil třetí syn Nikolas. „Ptal jsem se sám sebe, kdo tohle za mě tam nahoře píše,“ krčí rameny.

Jaké pocity jste zažíval, když jste se dozvěděl, že máte rakovinu?
Dodnes si pamatuji i hodinu, kdy mi lékaři z Prahy volali. Ráno jsem tam byl na punkci a večer jsem se dozvěděl výsledek. Byl to asi nejhorší telefonát v mém životě. Člověk v tu chvíli vůbec neví, co se děje a co se bude dít. Vždycky jsem se snažil zdravě žít, sportoval jsem, cigaretám jsem se vyhýbal a alkoholu jsem nikdy neholdoval, takže jsem si vůbec nepřipouštěl, že by mě něco takového ve dvaačtyřiceti letech mohlo potkat. Ale bohužel potkalo. Musel jsem se tedy s tím začít vypořádávat…

Nasvědčovaly nemoci nějaké zdravotní komplikace, nebo nabyli lékaři podezření při nějaké preventivní kontrole?
V roce 2014 se mi za uchem udělala bulka, kterou jsem řešil magnetickou rezonancí. Bylo to popsané jako cystoidní ložisko a každý rok jsme ho ve strakonické nemocnici hlídali. Nerostlo, ale punkce se nebrala a pouze se měřilo. Ve finále to došlo tak daleko, že se v roce 2021 vyndala s tím, že už to byly tři nádory zarostlé v sobě. Všechno to mělo souvislost se štítnou žlázou, což jsem se dozvěděl až po tom, co mi rakovinu štítné žlázy diagnostikovali.

Takže vás nic netrápilo a cítil jste se zdravý?
Ano, měl jsem pouze za uchem bouli… Mezi námi, chlapi jsou takoví poserové, kteří se bojí vyřčení ortelu, takže raději věci odkládáme. To tak prostě je. Přiznávám, že jsem se bál slyšet, co to je a není. Žil jsem tedy v tom, že mi nic není. Nehubnu, nepřibírám, všechno funguje a akorát za uchem je bulka. Teď už vím, že není bulka jako bulka. Měla asi čtyři centimetry, takže to nic malého nebylo a možná to jde i trochu za mnou, že jsem to nechtěl řešit víc. Říkal jsem si – jsem v péči doktorů, chodím na magnetickou rezonanci, takže by to měli rozseknout oni, a to se bohužel nestalo.

Jaké byly prvotní prognózy lékařů? Dávali vám vysoké šance na uzdravení?
V tu chvíli jsem samozřejmě vůbec nevěděl, o jakou nemoc jde. Věděl jsem akorát, že mám rakovinu štítné žlázy a až později jsem se dozvěděl, že se jedná o papilární karcinom a že se karcinomy ve štítné žláze rozdělují na více druhů. Musím zaťukat, měl jsem ten nejhodnější, jak říkají lékaři. Nicméně se mi to rozlezlo do uzlin, kterých bylo ve finále 42, takže po celé pravé straně krku a dosahovaly až k páteři a rameni. To všechno se muselo vyndat ven. Jsem šťastný, že jsem se dostal k lékařům do Prahy a musím říci, že se mnou jednali úplně na rovinu a nebrali si servítky. Řekli mi, že to bude boj a pokud to dáme, tak s odřenými zády. Když jsem jezdil na kontroly, tak se také nenesly v žádném pozitivním duchu. Přicházely samé problémy a po první operaci jsem musel na další, protože se objevila další metastáze. To člověku rozhodně nepřidávalo. Pokaždé jsem jel do Prahy s pocitem, že něco bude dobře, a když jsem se vracel, bylo všechno jinak. Ale jsem šťastný, že mi doktoři nemazali med kolem pusy a neříkali, že to bude v pořádku a dopadlo by to pak jinak. Za to jsem rád.

Jak léčba probíhala?
První odhalení proběhlo ve strakonické nemocnici, odkud mě paní doktorka poslala do Prahy k panu doktoru Novákovi na punkci. Pamatuji si, že mi ve středu 17. února vzal punkci a večer mi volal, že tam je papilární karcinom. Na rovinu mi řekl, že teď už pojede jako jízdní řád. Další týden jsem dorazil v pondělí do Prahy, kde mě poslali do vinohradské nemocnice. Tam mi dělali vyšetření a už jsem byl objednaný na operaci. Ale protože byl covid, musel jsem měsíc čekat, ale ve finále už to všechno nabralo velmi rychlý spád. Nakonec mě operovali na kardiochirurgii, protože neměli místo a poté jsem se zotavoval na kožním, protože nebyla lůžka. Bylo to hrozné období, nebylo to tak, že jsem do Prahy jezdil každý den, ale spíš jsem čekal, kdy se tam dostanu. Na psychice to určitě nepřidávalo, naopak ubíralo. Ale nějakým způsobem jsem věřil, že to zvládnu. Musel jsem nastavit hlavu, aby to fungovalo.

A podařilo se hlavu nastavit?
Přiznám se, že když jsem se to ve středu dozvěděl, tak jsem vůbec do čtvrtečního večera nefungoval. Nechci říci, že jsem se doma sesypal, ale v takové chvíli člověk nespí, neměl jsem chuť k jídlu a seděl jsem jako hromádka neštěstí. Omluvil jsem se i z práce a tréninků, nemohl jsem nic. Ale měl jsem doma dva malé kluky a ti viděli tátu v takovém stavu, přestože s nimi před pár dny ještě lítal venku. Najednou nevěděli, co se děje, a v tu chvíli se to ve mně trochu vzepřelo, protože jsem si řekl, že ať už to dopadne jakkoliv, tak chci, aby kluci měli v očích takového tátu, který tu vždy pro ně byl a fungoval s nimi. Ne, aby ho viděli, jak někde sedí sesypaný a dává si prášek pod jazyk. Otočilo se to a musel jsem fungovat tak, jak jsem fungoval do té doby.

Takže přesně tak, jak vás všichni znají. Udělal jste všechno, abyste nezažil hořký pocit porážky…
Ano, od mala nerad prohrávám. Ať už se jednalo o bandy za barákem, Člověče, nezlob se nebo na ledě. Prohry přijmout umím, ale nerad je zažívám. Říkal jsem si, že tenhle zápas prohrát nechci, budu bojovat a udělám maximum pro to, aby to dobře dopadlo. Hlavu jsem si nastavil a neustále si opakoval, že to bude dobré, přestože jsem se z kontrol vracel s tím, že to je špatné. Hlava hrála nesmírně důležitou roli.

Po dobu léčby jste chodil s dětmi trénovat?
Protože to bylo v době covidu, jezdili jsme trénovat na Hlubokou nad Vltavou a na rybníky. V tu chvíli led pod zámkem končil a rybníky rozmrzaly, takže přišlo takové mrtvé období. S klukama jsem se rozloučil, že mají volno a ozvu se jim. Musím říci, že než proběhla operace, nebyl jsem schopný před ně přijít, ale hned jak jsem byl odoperovaný a dostal se z Vinohrad domů, napsal jsem na skupinu, že půjdeme trénovat. Načerno a přes covid. Rodiče si ťukali na čelo, protože mi z krku koukaly dráty a stehy, nemohl jsem se hýbat a ani pořádně mluvit. Neskutečně mi to pomohlo, a i když v hlavě proběhla myšlenka, že ještě nemám vyhráno, dodalo mi to energii.

Jak reagovalo okolí?
Na rodinu, která při mně stála, se nabalovali lidé, kteří mě drželi po celou dobu. Bylo jich velmi málo, ale byli. Psali, volali a zajímali se o můj stav. Ne proto, aby roznášeli drby, ale opravdu se zajímali. Ti lidé vědí, kteří to jsou, a já jim za to děkuji. Jsem jim vděčný za to, že při mně po dobu nemoci stáli a mysleli to upřímně.

Týden po tom, co jste se dozvěděl, že léčba proběhla úspěšně, přišla další radostná zpráva – narodil se vám třetí syn Nikolas…
Všechno souviselo jedno s druhým. Nikolas šel na svět o měsíc dřív, protože to byly nervy. Začátek mojí nemoci, když to nevypadalo vůbec dobře, opravdu doma nepřidával nikomu… Nebylo to lehké období, ale naštěstí vše dobře dopadlo.

Zažil jste stavy, kdy v hlavě převažovaly černé myšlenky?
Těch černých chvil bylo dost. Člověk se ve dvaačtyřiceti letech nechce dozvědět, že má rakovinu. Bylo to nahoru – dolů. Naštěstí převládalo být nahoře a věřit, že to dobře dopadne. Samozřejmě, když šel člověk večer do sprchy, tak si sahal na krk a hledal bulky, což mi zůstalo do dneška… A asi mi to i zůstane.

Kdybychom to vzali hokejovou terminologií, tak co ten zápas rozhodlo?
Myslím, že zafungoval takový ten můj sport, že je člověk zvyklý se za něčím hnát, mít plány a nesedět doma u televize nebo u piva. To byl vždycky můj život. Také mi pomohlo, že nejsem zvyklý prohrávat, vzepřel jsem se. Pamatuji si, jak jsem ležel ve Vinohradech a koukal se do diáře. Viděl jsem, že mě v létě čeká pátý ročník kempu, tak jsem hned věděl, že ho nezruším, protože se děti a všichni kolem na něj těší. Děti mi posílaly videa, ať se brzy uzdravím. Těch hnacích motorů byla spousta. Byl jsem pevně rozhodnutý, že udělám všechno, abych nemoc přepral.

Jste stále pod dohledem lékařů?
Když jsem odjížděl z Motola, bylo mi řečeno, že rakovina není jen tak a může se kdykoliv vrátit. Ale to člověk musí pustit z hlavy. Kontroly absolvuji ve Strakonicích a také jezdím do Prahy k docentu Chovancovi, jemuž budu do smrti vděčný za to, že tady stále mohu být. Kdybych se nedostal do jeho rukou, tak možná teď ani tento rozhovor neděláme. Jak sám řekl, byla to pro něj velmi těžká šestihodinová operace a je rád, že to takhle dopadlo. Jsem vedený jako onkologický pacient, budu chodit na kontroly, ale pro mě je základ, že budu hlídaný a je nade mnou kontrola.

Myslíte, že vás nemoc změnila?
Totálně, mám život otočený vzhůru nohama. Kolikrát mě na zimním stadionu potkají lidé a říkají mi, že už to tolik neprožívám a nerozčiluji se. Člověk úplně změní životní priority. Už se nerozčiluje, že mají děti rozházené hračky v pokoji nebo není utřený prach. Jsem rád, že jsem to přežil a mohu tu být. Jak se říká, po rakovině se začíná od nuly a tak je to i u mě. Nad věcmi, které jsem dříve řešil a nejel přes ně vlak, dnes mávnu rukou a neřeším je. Vidím to i na zimním stadionu. Jsem hlavně rád, že jsou děti zdravé, hokej je baví a já tam mohu být s nimi.

A co vaše trenérská kariéra? Bude pokračovat, nebo máte v plánu třeba nějaký odpočinek?
Je to věc, co mě nabíjí, ale trénuji jedenáctý rok a na rovinu říkám, že kdybych si mohl na rok odpočinout, asi bych to přijal. Někdy je toho dost, ale je to dáno i tím, že to mám skloubené s prací. Teď zbývá měsíc do konce sezony a já ho už vyhlížím, protože jsem na zimním stadionu po práci sedmkrát v týdnu. Padá to na mě, ale nad koncem momentálně určitě nepřemýšlím. Za prvé tu mám svoje kluky, ale i další děti, s nimiž jdu od náborů. Nebylo by vůči nim fér skončit a odejít.

Co vás vůbec drží v malém Vimperku?
Samozřejmě by se plno věcí dalo dělat jinak, ale to v každém týmu a městě. Ve Vimperku mi chybí pár věcí, jako jsou prostory, kde by se děti mohly rozcvičovat nebo střelnice. Na druhou stranu to tu má kouzlo. Jedná se o malý klub a je to tu rodinnější. Kolikrát si zajedeme do vlasů nebo si nesedneme, ale to si myslím, že je všude. U ročníků, co vedu, jsem spokojený. A když budu mluvit za celou mládež, tak na to, že jsme malé město s malou základnou, můžeme být spokojeni. Dokážeme se postavit daleko větším městům a o to víc mě pak těší, když je porazíme.

Chtěl byste ještě něco závěrem vzkázat lidem, kteří se perou s podobným onemocněním?
Především bych jim chtěl vzkázat, aby se do takového stavu nedostali a museli pak řešit takové věci jako já. Ale když už by se to stalo, je třeba nastavit hlavu a neustále myslet pozitivně. I když jsou černé dny, tak je třeba věřit. Je pořád pro co žít, ráno vstávat a večer usínat.