Snaha o změnu výsledku demokratických voleb v ulicích, to je ale plivnutí do tváře voličům, jejichž vůle v řádných volbách rozhodla. U sousedů na Slovensku si lidé vymohli v ulicích pád vlády – proč ne taky u nás? (Napadlo možná někoho a kuje železo, dokud je žhavé.) Nač čekat na příští volby, když šance může přijít hned?

Na Slovensku se rozbuškou stala vražda dvou mladých lidí. Snad proboha nebudeme tento vývoj následovat, pokud nynější demonstrace nebudou dostatečně nabírat na obrátkách.

My už jsme přece jednou tohle národní pobouření zažili. To když se v listopadu 1989 rychlostí blesku rozšířilo, že zabili studenta Martina Šmída. A když smrt mladého člověka vyhnala do ulic skoro celý národ s výjimkou tehdejších papalášů, zpráva o smrti studenta se dementovala. Pohráli si s námi, aby urychlili pád režimu, který by se jinak zmítal v agónii možná ještě pár let?

Jsme ale o víc než čtvrtstoletí a o rychlost internetu dál, falešné zprávy mají jepičí život. Je proto potřeba brutální realita v přímém přenosu?

Téma svobody médií na transparentech mě překvapuje. Nikdo přece novináře nenutí, aby pracovali v nesvobodném prostředí. Možná jen jejich vlastní zbabělost. Pokud tedy nejde v zákulisí bouře kolem veřejnoprávních médií úplně o něco jiného. O překlopení peněz, moci a vlivu do jiných rukou. Pak by možná nastal rázem klid.

Omlouvám se současným demonstrantům, ale jejich pojetí demokracie – vymoci si změnu „vůle většiny pitomých voličů“ – nerozumím.