Občas slyším, že jste byl za socialismu prominentní ředitelské dítě… Jak se na tu dobu díváte?

Mému tátovi chyběl po druhé světové válce jeden semestr medicíny. Absolvoval pak s excelentním prospěchem. V roce 1946 oželel kariéru v Praze a rozhodli se s mámou přesídlit do pohraničí a pomáhat tam s budováním republiky. Navzdory varování mého dědy legionáře vstoupili do strany. Ano, později jsem byl dítě ředitele nemocnice v Kaplici a pak v Táboře. Nevím, jestli prominentní, na vysvědčení jsem míval jedničky. Na gympl jsem se dostal v roce 1968 a pak jsem si vybral stavárnu, věděl jsem, že tam se dostanu. Mně by se tenkrát strašně líbilo dělat sportovního komentátora, ale s nadcházející normalizací už jsem to nezkoušel. Tenkrát jsem si myslel, že by tu mohl být socialismus jako ve Švédsku, jenže tam na rozdíl od Československa byla parlamentní demokracie. Dnes je jasné, že ani socialismus s lidskou tváří, po kterém se volalo v Pražském jaru, by fungovat nemohl, protože obsahoval spoustu ekonomických nesmyslů.

Nepřipadají vám revoluční očekávání roku 89 ve světle následujících třiceti let naivní?

Naivní jsme v řadě věcí byli, ale nejsem nějak fatálně zklamaný. Neměl jsem přehnaná očekávání. Bylo zřejmé, jak velké procento lidí bylo nějakým způsobem prospěchářsky svázáno s komunistickým režimem a že z toho náhlého oslnění demokracií, volným trhem a odpovědností za svůj život brzy leckoho začne bolet hlava až do blbé nálady. Já jsem v zásadě spokojený, zásadní pro mne a moje blízké je členství naší země v Evropské unii a v severoatlantických bezpečnostních strukturách. A i když mne x věcí štvalo a štve, tak jsem si v období normalizačních 70. a 80. let nemyslel, že prožiju tak velký úsek života ve svobodě a demokracii, jakkoli někdy poraněné.

Jak se z vás tedy stal revolucionář roku 89?

„Osvetrovaným“ revolucionářem jsem se stal samovolně a přirozeně. Spouštěčem byl rok 68, odhalila se komunistická zvěrstva padesátých let, lež se nazvala pravdou a Moskvou řízená vojenská okupace bratrskou pomocí. O něco se zasloužil poslech prozápadních rozhlasových stanic, o něco normalizační stupidní ideologická masáž v domácích médiích, na různých školeních CO a hlavně ta hrozná cenzura a v kultuře zakázané knihy, korektury našich textů v kapele, příkazy, jak se máme oblékat, dozory StB na koncertech. Když byla šance něco změnit, šel jsem se s kýblem zeptat na Občanské fórum, jestli něco nepotřebují odnést, přinést, vylepit…

Jak vidíte svůj vývoj v komunální politice? Dospěl jste ke kompromisům? A v čem jste kompromisy nikdy nedělal?

Politika je plná kompromisů, postupně k nim dospíváte. Když uzavíráte koalici, hned na začátku musíte nějaké kompromisy udělat, aby mohla koalice fungovat. Politika je uměním kompromisů, ale má to hranici vlastních zásad. Já jsem vždycky dal na svou intuici, ta mi napověděla – ne, tohle ne. To byly třeba nabídky různých lobbystických schůzek někde na barech. Za nejlepší období považuji ta první dvě od začátku 90. let, protože jsme měli společnou vůli. Tehdy se dělala například transformace městských podniků, všichni jsme byli takoví poloamatéři, jezdili jsme se radit do jiných měst, měli jsme ale pro sebe pochopení. Věděli jsme, že to chceme udělat co nejlépe. Cítili jsme, že teď je šance něco udělat pro své město a pro svou zemi, když jsme předtím dvacet let brblali.

V devadesátkách i později se v řadě měst vedly diskuse, jestli má být v radě města poměrné zastoupení všech stran, které voliči zvolili. Třeba v Bechyni tak v klidu fungují. Co si o společném vládnutí všech myslíte?

Není to můj šálek kávy. Uznávám korektní jednání s opozicí, jak to teď předvádí na kraji pan hejtman, ale poměrné zastoupení ne. To by byli všichni v koalici, všichni spokojení a podle mě má opozice koalici hlídat. V poměrném zastoupení je skrytý čertík. To není nic proti Bechyňským.

Jste pro referenda o důležitých věcech?

Komunální referenda bez debat, ale u některých věcí to nejde. Vždy je tu nebezpečí, že emoce převálcují fakta. Historické zkušenosti to potvrzují, třeba referendum v Německu pod taktovkou Hitlera o vystoupení z OSN nebo referendum o vystoupení Velké Británie z Evropské unie. Spíš v této věci patřím k těm rezervovanějším.

Přímá volba prezidenta se vám líbí?

Ne. Když se o ní rozhodlo, byl jsem rád, ale dnes bych to vzal zpátky. Zklamání z pana prezidenta Zemana k tomu přispívá. Nechci to víc komentovat.

Kde vidíte největší proměnu Tábora?

… celý rozhovor je v Týdeníku Táborsko