Příběh instalace Kamenů zmizelých začal v Suchdole před dvanácti lety. Na městský úřad dorazil dopis Jany Peškové a mimo jiné v něm stálo: „Osud rodiny Weinbergovy (Fischlovy) a především Vilmy Weinbergové byl velmi blízký mojí babičce Marii Kanděrové, rozené Vachové, která celý svůj život prožila v Suchdole nad Lužnicí. S Vilmou jí pojil velmi blízký, přátelský vztah, vzhledem k tomu, že obě byly narozeny v roce 1913, chodily společně do školy. Zároveň babička do své svatby bydlela prakticky naproti domu Vilmy a velmi často se navštěvovaly.“ Na závěr dopisu Jana Pešková navrhla, aby židovskou rodinu připomínaly Kameny zmizelých před domem v Suchdole.

O dvanáct let později se tak stalo. Vložení kamenů se jmény obětí do dlažby chodníku před domem číslo 152 se odehrálo 18. dubna, právě v den osmdesátého čtvrtého výročí transportu do nějž musely židovské rodiny nastoupit. Na kamenech jsou připomenuta jména Jaroslav Weinberg, Malvína Weinbergová, Ervín Weinberg, Vilma Weinbergová, Gertruda Adlerová a Pavlína Adlerová. Kromě data 18. 4. 1942 se na nich objevuje i datum 25. 4. 1942, tedy den, kdy rodiny putovaly v transportu z Terezína do Varšavy a tam jejich stopa mizí.

Marie a její přítelkyně Vilma

Položení Kamenů zmizelých (Stolpersteine) iniciovala rodina Kanděrova z Horního Suchdola. „Byla to docela dlouhá cesta, ale těší mě, že tady společně můžeme stát,“ konstatovala jménem rodiny Jana Pešková. Připomněla, že ze Suchdola, jeho okolí a celého tohoto kraje se nevrátil téměř nikdo. „Totéž platí o Židech z Třeboně, Lomnice nad Lužnicí i Českých Budějovic. Jen tu a tam přežil jedinec jako zázrakem. Rodina, která žila v tomto domě před 84 lety, zřejmě šla po tomto chodníku naposledy na nádraží.“

„Pro mě osobně je osud rodiny Weinbergovy a především Vilmy Weinbergové silný kvůli vztahu k mé babičce. Dožila se skoro 99 let a velmi často o ní mluvila,“ říká Jana Pešková. „Měla jsem časem pocit, jako bych Vilmu Weinbergovou sama osobně znala. Cítila jsem, že je důležité, aby jméno Vilmy a její rodiny nezmizelo.“

Jenže právě to se opravdu stalo, jména byla na desítky let zapomenuta. Jak podotýká Jana Tetíková, dlouholetá kronikářka Suchdola nad Lužnicí, ani po válce, ani v osmdesátých letech, kdy byly vhodné příležitosti, nikdo nepřipomněl jména těchto židovských spoluobčanů. „Nebyli zmínění ani v obecní kronice. Tento dluh hodlám aspoň částečně napravit a jejich jména uvedeme v zápise městské kroniky za letošní rok.“

Na myšlence položení kamenů od počátku s rodinou Kanděrových spolupracoval historik Daniel Veith, který je vedoucím odboru kultury a cestovního ruchu. Zdůrazňuje, že v rámci Suchdola se jedná o první instalované Kameny zmizelých. „Podle dostupných informací byly první kameny v Jihočeském kraji položeny v roce 2010 v Třeboni. V našem okolí jsou stolpersteiny dále instalovány v Chlumu u Třeboně.“

Díky práci Daniela Veitha jsou k dispozici detailní informace o obou zavražděných rodinách. Malvína Weinbergová pocházela z rodiny Fischlů, kteří v čísle 152 provozovali obchod s textilním a jiným zbožím. Její manžel Jaroslav Weinberg se k pobytu v Suchdole přihlásil roku 1906, děti Erwín a Vilma se zde dožily 34 respektive 29 let. Gertruda Adlerová a její dcera Pavlína pocházely z nedaleké osady Kosky a žily necelého půldruhého roku u Weinbergových v nájmu. V domě číslo 152 dnes působí prodejna domácích potřeb a provozovna rychlého občerstvení. Kameny zmizelých jsou uloženy přesně v místech, kde býval vchod do domu u Fischlů.

Suchdol vyrovnává dluh

„Nevnímám položení kamenů pouze jako připomenutí dvou místních rodin Weinbergových a Adlerových, ale jako trvalou připomínku hrůzných činů minulosti. Zapomnění otevírá dveře k opakování,“ řekl během pietního aktu starosta Suchdola Ladislava Kotrba. Blízkou myšlenku pak rozvinul Daniel Herman, bývalý ministr kultury, dnes honorární konzul Lichtenštejnského knížectví, který má k příběhu osobní vztah. „Můj pradědeček byl byl předsedou židovské obce v Třeboni a Suchdol s ní byl ve spojení, takže s ním ve spojení velmi pravděpodobně byli i členové rodiny Adlerovy a Weinbergovy. Pradědeček zemřel ještě včas, v roce 1933,“ říká Daniel Herman.

Ve své řeči se dotkl tématu anonymity obětí, které se ozývá právě v suchdolském příběhu. „Není bezejmenných obětí, to je základní idea, na které je založen centrální památník šoa v Jeruzalémě,“ připomněl Daniel Herman. „Když vyjdeme z obrovského čísla šesti milionů židovských obětí, z toho je jeden a půl milionu dětí, lidí kteří zahynuli jen proto, že měli ve svých žilách krev židovského národa, člověk si řekne je to strašné. Ale upřímně řečeno, jaká je za tím představa? Žádná. Ale když z vyjmeme konkrétní příběh, konkrétní jméno člověka, jehož život známe, tak si uvědomíme, jaká hrůza to byla. Je to hrůza rasismu, jednoho z nejodpornějších jevů, jaké lidská společnost vyprodukovala. S tím je spojený princip kolektivní viny na základě původu, což je nepřijatelný princip.“

Suchdol nad Lužnicí v posledních letech usiluje o vyrovnání dluhu, který město k židovským obětem mělo. Položení Kamenů zmizelých navázalo na odhalení pomníku obětem holokaustu ze Suchdolska v roce 2017. Jak upozorňuje historik Daniel Veith, je na něm zaznamenáno třicet obětí nacismu, které tehdy podchytila rešerše Židovského muzea v Praze – mezi nimi právě šest jmen  uvedených dnes i na Kamenech zmizelých. K pomníku se účastníci pietního aktu přišli pomodlit, mezi nimi i jeho autor akademický sochař Jan Roith.