Jan Ciglbauer se ve svém výkladu zaměřil především na samotná řemesla a jejich historický vývoj. Upozornil, že výroba dřevěného uhlí patřila po staletí k technologicky stabilním oborům. „Uhlířské řemeslo se v podstatě neměnilo od středověku až po začátek 20. století,“ uvedl.

Podrobně popsal také proces zakládání milíře. Uhlíři si nejprve připravili kruhovou plošinu, tzv. plaz, ideálně v blízkosti vody a v mírném svahu. Do jejího středu umístili konstrukci zvanou král a kolem ní skládali dřevo v několika vrstvách. Důležitá byla i skladba materiálu. „Každý ten milíř musel být složen z jednoho druhu dřeva, protože dřevo ze smrku nebo dubu hoří různě rychle,“ vysvětlil Ciglbauer.

Samotný výpal probíhal za omezeného přístupu vzduchu. Uhlíři regulovali hoření pomocí otvorů v plášti milíře a podle barvy kouře určovali průběh procesu. „Podle barvy kouře uhlíři poznali, jestli v té vrstvě už uhlík je hotový nebo ne,“ doplnil.

Vedle výroby uhlí se přednáška věnovala také produkci dehtu, který měl široké využití například při impregnaci lodí, sudů či kůže. K jeho výrobě se používalo především smolné dřevo, zejména borovice. Při zahřívání bez přístupu vzduchu se z něj uvolňovaly kapaliny, které bylo nutné dále čistit. „Při nějakých 400 stupních začíná vytékat hustý černý dehet,“ zaznělo v přednášce.

Tereza Šálková následně představila dopady těchto činností na krajinu, zejména v oblasti jižních Čech. Upozornila, že ačkoliv dnes lesy působí přirozeně, ve skutečnosti byly dlouhodobě intenzivně využívány. Pozůstatky uhlířských plošin či výrobních zařízení jsou podle ní v terénu dodnes patrné.

Přednáška nabídla návštěvníkům pohled na dnes již zaniklá řemesla, která však po staletí zásadně ovlivňovala hospodaření v krajině i fungování tehdejší společnosti.

Více v Týdeníku Strakonicko.