Jiří Šindelář provádí ve Vyšebrodském klášteře výzkum už dvě dekády let. „Význam tohoto místa přesahuje hranice regionu i státu. Je to v rámci střední Evropy výjimečná lokalita. Závišův kříž, který sem byl navrácen, je dle našeho názoru z českých klenotů na druhém místě po korunovačních klenotech. Až na třetí místo bychom řadili Relikviář svatého Maura, který byl objeven na zámku v Bečově nad Teplou,“ vyprávěl Šindelář, který pracuje na výzkumech se svým týmem.

„Ještě v první polovině 13. století tu byly jen močály a lesy. Traduje se, že Vok z Rožmberka mířil na svůj hrad, ale zastavila ho bouře, volal na pomoc Pannu Marii a sliboval založit klášter, když bude zachráněn. Skutečně přežil, ale na svůj slib zapomněl. Až po letech, kdy jako vojevůdce padl do zajetí, se na slib znovu rozpomněl a poté slib splnil. Povolal z Burgundska prvních dvanáct cisterciáckých mnichů – jako dvanáct apoštolů. Cisterciáci byli velmi dobří hospodáři a se zvelebováním neúrodných krajů měli zkušenosti,“ zmínil Jiří Šindelář ke vzniku kláštera.

Mluvil i o rožmberské hrobce v kryptě klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie, v níž jsou pohřbeni všichni Rožmberkové kromě Viléma, jehož místo posledního odpočinku se nachází v Českém Krumlově. Český literát a historik 17. století Bohuslav Balbín podle Jiřího Šindeláře vytvořil silný, ale nepravdivý mýtus, když zachytil pověst, že Rožmberkové ve hrobce sedí kolem zlatého stolu. Nic takového archeologové v hrobce nenašli, jen dva bronzové sarkofágy, jeden s obráceným erbem, což značí posledního člena rodu, ve druhém je zřejmě pohřbena jeho manželka Kateřina z Ludanic, a pak zbytky rozpadlých rakví. Právě kvůli mýtu se cisterciáci snažili hrobku uchránit před zvědavci a její umístění bylo dlouho opředeno tajemstvím.

Šindelářovu týmu se podařilo hrobku lokalizovat a poté v roce 2021 nahlédli dvoucentimetrovou sondou dovnitř. Hrobka je 2,60 metru vysoká, pohřebiště má 15 metrů čtverečních. Podle Jiřího Šindeláře jde o dostatečně velký objekt, kde mohou být pod sarkofágy v zemi hroby ostatních předků Petra Voka. „Pod sarkofágem jsou zbytky dřeva i fosforu, který vzniká rozkladem lidských těl. Mohlo se tam 38 těl vejít. Rožmberkové cestovali po Evropě s králem, mohli takovou hrobku vidět ve Francii, ale ne u nás. V českých zemích je obdobou pouze krypta Karla IV. v chrámu svatého Víta,“ zmínil Šindelář.

Od roku 2016 pak jeho tým zkoumal Závišův kříž. Našlo se v něm dřevo, což bylo vyhodnoceno jako relikvie z Kristova kříže. Výzdobou je Závišův kříž srovnatelný s českými korunovačními klenoty. Je z ryzího zlata, osázen drahokamy. „Neexistuje však žádný důkaz, že královna Eliška Rejška věnovala kříž Závišovi a ten jej věnoval klášteru. Nejsou o tom žádné písemné prameny. Záviš by si nikdy nemohl dovolit takovou vzácnost a už vůbec ne s relikvií. Musel to být královský klenot a domněnka vede do Uher. Třetí manželkou Záviše se totiž stala uherská princezna,“ připomíná Jiří Šindelář.

Víc z jeho exkurze pro členy Spolku přátel vyšebrodského kláštera zachycuje videoreportáž. I v ní Jiří Šindelář připomíná, že ve Vyšebrodském klášteře bude 10. září slavnostně představena nová kniha o Závišově kříži.

Uprostřed předsedkyně spolku Věra Adámková, vlevo od ní převor kláštera Justin Jan Berka, děkan Stavební fakulty ČVUT Petr Konvalinka a vpravo geofyzik Jiří Šindelář.

Na několik otázek odpovídá předsedkyně obnoveného Spolku přátel Vyšebrodského kláštera Věra Adámková, přednostka Centra preventivní medicíny IKEM v Praze a poslankyně sněmovny. Původní spolek vnikl v roce 1997 na popud dobrodinců a přátel z Rakouska včetně zemského hornorakouského hejtmana Josefa Pühringera. Obnovený spolek na tuto činnost navazuje. 

Proč vás myšlenka obnovy areálu Vyšebrodského kláštera oslovila?

Klášter ve Vyšším Brodě patří do naší historie, takže zájem o jeho osud mi byl blízký od středoškolských studií. V době mého vodáckého sjíždění českých toků, tedy i Vltavy, byl nepřístupný a jeho stav i zdálky vypadal velmi zanedbaně. Opakovaně jsme vedli s přáteli debaty, proč se o tyto památky stát nestará. Tehdy jsme pro to měli jednoduché vysvětlení – že státní zřízení nepřeje duchovnu a záměrně nechává takovéto skvosty chátrat.

Je pro vás jako lékařku zajímavé, že cisterciáčtí bratři provozovali lékárnu a v rámci svých tehdejších možností léčili obyvatele kraje?

Samozřejmě, kláštery byly centrem nejenom vzdělanosti, ale také léčitelství a lékařství, mniši i jeptišky se zabývali sběrem léčivých bylin a léčením pro široké okolí. Štěstím je, že své úkony zaznamenávali, takže máme – nikoli vždy a nikoli všude – zdroje, které můžeme studovat a zjišťovat tak poměrně seriózně, jakým způsobem byla která nemoc léčena a také s jakým úspěchem. Klášter, který takovéto služby poskytoval, byl požehnáním pro region. Pevně doufám, že nyní prováděná digitalizace klášterní knihovny pomůže objevit zajímavé údaje a informace, které obohatí naše znalosti a také zlepší naše porozumění některým léčebným procedurám, které byly před tolika stoletími aplikovány. Že mnohé měly úspěch, je jisté.

S kým se již podařilo vašemu Spolku přátel kláštera navázat spolupráci?

Za velký úspěch považujeme navázání spolupráce se Stavební fakultou ČVUT, protože pro studenty této fakulty je v klášteře mnoho studijních a výzkumných podnětů, které zase na druhou stranu mohou přinést zajímavé poznatky při realizaci oprav.

Připadá v úvahu i zahraniční spolupráce, jestliže při vzniku původního spolku, na který navazujete, byli rakouští partneři?

Jistě, na náš obnovený spolek se již obrátilo několik zahraničních organizací s nabídkou spolupráce při pomoci obnově kláštera, ale tato jednání ještě nejsou dokončena, takže nemohu uvést podrobnosti. Na další akce našeho spolku budou další zájemci pozváni a pevně doufám, že se  podaří vytvořit širokou mezinárodní  platformu pro pomoc klášteru ve Vyšším Brodě.

Spolek přátel kláštera si klade za cíl pomáhat shánět prostředky, ale i všechny další formy pomoci, vítány jsou i staré dokumenty a fotografie. „Za veškerou pomoc jsme vděčni. Klášter, jehož obnova je dlouhodobá, mě učí trpělivosti,“ konstatuje převor Justin Jan Berka.