Když jsem na začátku týdne v redakci oznámil svou účast na benefiční akci ve Zbytinách, byla informace pochopena tak, že se budu účastnit přímo běhu. Přes pracovní povinnosti i s ohledem na bohulibou myšlenku si říkám: „Nakonec proč ne?“ Sám jsem rodičem a přispět malé dívce mi přijde přirozené.

Přípravu jsem nepodcenil a již v pátek dopoledne jsem oprášil a zapojil do elektřiny běžecký pás, který jsem krátce po novoročním předsevzetí ještě v lednu degradoval na pouhý věšák oblečení. S lehkou frustrací ze ztráty času kvůli úklidu sportovního náčiní jsem se vrátil k novinářské práci.

Po zhruba dvou hodinách, kdy jsem se vymanil z nekonečného poklepávání do klávesnice počítače při přípravě na víkendové akce, znovu očima zavadím o ten pekelný stroj v podobě běžeckého pásu. Zmocňuje se mě hlodavá myšlenka na osobní selhání při sobotním benefičním běhu pro malou Elišku z Vlachova Březí.

Zvedám se tedy od stolu a odhodlaně zapínám běžecký pás. Střední rychlost s nízkým sklonem bude jistě optimálním nastavením pro test stroje a zároveň prověření mé kondice za doprovodu soundtracku z filmu Rocky. Zhruba dvouminutový poloběh za doprovodu motivační hudby mě přesvědčil, že jsem připraven…

Je sobota ráno a já dorážím na náves do Zbytin, kde pořizuji několik fotografií a potom dychtivě zjišťuji podrobnosti hlavního běhu přímo od starosty Josefa Furiše. Informace o zhruba sedmikilometrovém okruhu mě trochu znejistí, ale odvahu mi dodá dobře zvolená hudba, kterou DJ právě pustil z reproduktorů.

V dáli zmizel hlavní peloton i ženy

Rozhlížím se kolem sebe a napadá mě, zda si nemám otočit kšilt dozadu. Při představě, že vyvinu rychlost, která mi odporem větru sejme mou oblíbenou čepici z hlavy, pobavím sám sebe. V posledních minutách před startem ještě váhám, zda s sebou vláčet bundu s osobními věcmi. Už není čas, je odstartováno a já s vlající bundou v jedné ruce úplně zapomněl na kamarádovu radu, ať nepřepálím start.

Kopcovitý terén v úvodních metrech mi vzal vítr z plachet a přecházím do chůze. Peloton běžců ztrácím z dohledu během chvíle a postupně mě předbíhají běžci, kteří zvolili rozvážnější tempo. Svůj cíl doběhnout někde ve středu výsledkové tabulky přehodnocuji asi v polovině závodu, kdy se dostávám i za skupinku zralejších mamin, které se víceméně držely na chvostu závodu.

Do finiše…

Blíží se poslední půlkilometr a několik metrů před zatáčkou spatřuji běžkyni. Nastává změna plánu: potichu se přiblížit a v cíli sebrat všechny síly, abych nebyl poslední a zachoval si alespoň minimum sebeúcty. Plán vycházel asi do posledních padesáti metrů před cílem, kdy si běžkyně, kterou jsem si v hlavě identifikoval jako matku, co si v sobotu před obědem odběhla od plotny, všimla funícího individua za svými zády. Splašila se, jako by si v tu chvíli uvědomila, že se jí na plotně pálí guláš.

Nejhorší noční můra se naplnila a do cíle dobíhám poslední. Mého debaklu si naštěstí nikdo nevšímá a na zbytinské návsi panuje přátelská atmosféra. Vždyť se vybralo téměř sto tisíc korun na pomoc dívence.

Mise byla splněna a já jsem udělal něco nejen pro sebe.