Se čtyřletým synem vyrážíme na start, tedy hranici se závorou, strážním domkem, cedulí Království fantazie a dvěma hlídači. Synek se tváří jako hrdina, tvrdí, že se bát určitě nebude, protože je přece jasné, že jsou to všechno lidé v maskách a tak jsem sama zvědavá, jak cestu zvládne a co nás čeká. Poté, co nás hlídači pro jistotu vyšlehají proutkem, protože prý určitě neplatíme daně, se závora zvedá a my spolu s ostatními vstupujeme do pohádkové země.

Procházíme klidnou obcí, směr nám určují barevné fáborky navázané na plotech i keřích. Po chvilce přicházíme ke kartářce, která nám z karet věští budoucnost. Další stanoviště patří princezně a drakovi. Synek s trochou zklamání v hlase podotýká, že tohle teda strašidelné není. V tom se ale před námi ozve dětský pláč a syn zpozorní. Přicházíme k tůni, kde úřadují vodníci. Jeden zelený mužík s podběrákem už číhá na dětskou dušičku, na břehu má připravený hrníček. Než se nadějeme, uvízne mu v síti právě náš chlapec. Ten se ale nebrání a s úsměvem následuje vodníka k břehu. Jeho výkon je oceněný bonbonem, syn se na mě vítězně usmívá a tak pokračujeme v cestě. 

Pekelníci a upír ví, jak vyděsit

O kus dál se před námi objevuje černá plenta. Rozhrnujeme ji a ocitáme se v pekle. Doslova. Lucifer sedí na svém trůně, jedna čertice přikládá právě pod kotel, druhá se spolu s dvěma čerty blíží. Mají masky krampus a musím říct, že být dítě, asi bych právě dostala záchvat paniky. Myslím, že daleko k němu nemá ani syn. Tiskne mi o poznání silněji ruku, a když se k němu jeden z čertů přiblíží a začne si ho prohlížet, objeví se první slzy. Je po hrdinství, syn nás táhne pryč, ani bonbon od pána pekel nechce. Není přitom zdaleka jediný, kdo takto reaguje. „Tak ti byli teda hodně strašidelní, asi jsem se trochu bál,“ přiznává, ale současně hned vyzvídá, co uvidíme dál.

K následujícímu stanovišti cesta chvilku trvá a tak je čas si popovídat s ostatními návštěvníky. „Poprvé jsme tu byli loni a to, že jsme tu i letos svědčí o tom, že se nám tu líbilo. Dcerka se minulý rok docela bála, ale příjemně, mladší syn tu ještě nebyl, tak uvidíme, jak to zvládnou. Snažíme se v létě jezdit po různých akcích, ale taková jako je Strašení v Nerestcích snad nikde není,“ libuje si Pavel Škrna z Čimelic, který vyrazil s rodinou.

To už přicházíme k podchodu pod tratí, kde nás vítají dvě usmívající se mrtvolně bílé jeptišky a zvou nás dál. Procházíme kolem hrobů s kostmi, košem s bonbony a jeptišky rozhrnují černý závěs. Za ním leží v rakvi upír, vedle sebe klobouk se sladkostmi. Jenže když na ně děti chtějí dosáhnout, pohne se a sáhne po nich. Napjatou atmosféru navíc umocní vlak, který nám s duněním projede nad hlavou, upír chvíle využije, zakřičí, světlo zabliká a vyjeknutí se v tu chvíli neubrání ani pár maminek. Synek opět začne natahovat a maže pryč. „Dobře, lekl jsem se podruhé,“ přiznává. „Ale toho upíra jsem se nebál, bonbon mám,“ ukazuje hrdě dlaň.

Další aktéři už jsou spíše milí, vítá nás Nastěnka, Baba Jaga s Ivánkem a loupežníky předvádí příchozím oblíbenou scénku z Mrazíka. Následuje stanoviště Harryho Pottera, loupežníci, hádanky pro děti i dospělé, které pokládá otec Fura a pak čarodějnice. Ta vypadá taky mile, na děti se usmívá, můj syn ale čuje zradu. „Na krku má zombie oči,“ špitne. A má pravdu, z křoví vybíhá její pomocník, chytne jednoho z chlapců a čarodějnice už hledá recept a míchá v kotli. Synek tentokrát sice nebrečí, ael zdržovat se nechce. 

Indiáni pak učí děti střílet z luku do terče, ježibaba u perníkové chaloupky je s Jeníčkem a Mařenkou obdaruje perníčky a Křemílek s Vochomůrkou si s příchozími zazpívají. Pak už návštěvníci míří ke stánku, kde dostanou za zvládnutou trasu malou odměnu. Musí ale ukázat kartičku s razítky, která dostávají na okruhu za plnění různých úkolů.

Na návsi si můžou ještě všichni dát něco dobrého na zub, uhasit žízeň, děti čekají dílničky, malování na obličej, či skákací hrad. Fotí se také s velkým medvědem a k dobré náladě přispívá i hudební country vystoupení. Starosta Nerestců Vladimír Macoun navíc rozdává nejmenším nanuky. „Ráno to vypadalo, že počasí nám moc přát nebude, mraky se honily, ale nakonec snad vydrží. Doufám v to už jen kvůli tomu, že dobrovolníků ubývá, bez nich by to nešlo a největším oceněním jejich práce je, když vidí rodiny s dětmi, které se dobře baví,“ říká Vladimír Macoun. A o tom, že se i letošní akce podařila na výbornou svědčí fakt, že ji navštívilo 1050 lidí. „Byl to dobrý den a to strašení bylo taky dobrý, příště jedeme zase,“ potvrzuje při cestě domů i náš syn.