Bývalý písecký fotbalista David Kubiš pro sebe objevil tento hasičský sport až po příchodu k Hasičskému záchrannému sboru a nastupuje v kategorii nad 45 let. Současně ale vyrůstá mezi píseckými hasiči další borec Adam Slavíček v kategorii do 30 let. „Adam se hrozně moc posunul a vozí už také medaile,“ oceňuje kolegu David Kubiš. Sám od jarního začátku sezony přivezl ze čtyř závodů zlato, smůlu si vybral na neoficiálním mistrovství Evropy ve Firefitu v německém Moselu začátkem června. Přípravu ale směřuje hlavně k říjnovému mistrovství světa v Las Vegas, kam by se chtěl vydat. Zlaté medaile Kubiš ve své kategorii zatím přivezl ze dvou německých a jednoho slovinského závodu a naposledy ze závodu Firefighter Combat Challenge 9. července v Jihlavě. V rozhovoru už David Kubiš prozrazuje víc.

Začněme od konce, tedy od závodu v FCC v Jihlavě. Jaká tam byla konkurence?

Bylo tam kolem 160 účastníků, od mladých až po nejstaršího závodníka, kterému bylo 63 let. A šedesátníci svými časy porážejí i padesátníky. V mojí kategorii 45+ nás bylo něco přes dvacet. I mně se daří dávat časy, které obstojí i v mladší věkové kategorii. Jsem rád, protože se chci tomuto hasičskému sportu určitě ještě dlouho věnovat, dokud mi bude sloužit zdraví.

Kdo jsou vaši největší soupeři na evropské scéně?

Nejvíc se tomuto hasičskému sportu věnují Poláci, Slovinci, v mé kategorii hlavně Němci a Rakušané. Každý se snaží závodit ve své disciplíně, někdo má rád Firefit a někdo Firfighter Combat Challenge. Je to podobné, ale určité nuance tam jsou. Firefit začal v Kanadě a FCC v Americe. Běhá se v plné výstroji s aktivní dýchací technikou. Jednotlivé úseky mají co nejvíce imitovat práci hasičů při nejnáročnějších zásazích.

V čem je rozdíl oproti soutěžím TFA, které si vydobyly oblibu i na jihu Čech?

TFA se závodí na čtyři úseky jako je roztahování hadic, hammerbox nebo žebříky a výstup, figurína, s kompletní zátěží jako když se jde do ohně, ale bez dýchacího přístroje. V Combatu a Firefitu je nasazená maska a závodí se v dýchacím přístroji. Ještě víc se to tedy podobá reálnému zásahu. Závodí se na 40 metrovém úseku, kde diváci všechno vidí na jednom místě. Běží se do třetího patra se zátěží a aktivním dýchacím přístrojem, vytáhne se nahoru lano s 20 kilovou zátěží, běží se po schodech dolů, na každý schod se musí šlápnout, tam čeká ležící Kaiser, 72 kilové závaží, a speciální palice, kterou se musí posunout závaží půl metru, pak slalom, doběhne se k zavodněné hadici, natáhne se 20 metrů, sestříkne terč a doběhne se k figuríně, se kterou se musí 32 metrů couvat. To je pro diváky atraktivní podívaná a odehrává se na malém úseku. Třeba v Písku by na takovou soutěž stačila třetina náměstí, kde by se postavila věž.

Chodí v zahraničí hodně diváků?

Obvykle se to koná jako podívaná při nějaké slavnosti, takže tam lidé jsou. I v Jihlavě to bylo na frekventovaném místě, lidé šli, zastavili se, podívali se. Například hasiči v Českých Budějovicích budou slavit 150 let, bylo by ideální představit tuto disciplínu, stejně jako třeba při městské slavnosti v Písku. Ať lidí vidí, co hasiči dokážou. Přijeli by sem zahraniční závodníci. Jsme země uprostřed Evropy, ze všech stran by to k nám měli blízko. Zatím se FCC koná jen v Jihlavě, kde se jim podařilo získat podporu hejtmana Vysočiny.

Ve kterých zemích jsou tyto nové soutěže rozšířené?

Asi hlavně v Německu a ve Slovinsku. Tam začali a posouvají FCC pořád dál na východ, kde zatím převažuje požární sport. Ten už se v Německu moc neběhá, i když u nás se stále preferuje. I TFA už tam je na ústupu.

Jak hodnotíte dosavadní průběh vaší sezony?

Jsem spokojený, až na neoficiální Mistrovství Evropy ve Firefitu v Moselu, kde se zúčastňuje kolem 300 závodníků. Tam se sjíždí nejsilnější evropská konkurence a mně ten závod ukázal, že mám co zlepšovat, protože jsem skončil čtvrtý. Potrápila mě figurína, která se mi zlomila a spadla na stranu, ale takovými chybami se člověk učí.

Jak se může figurína zlomit na stranu?

Figurína byla rozbitá a uvnitř povolily šrouby.

To nejde reklamovat?

I kdyby mě nechali závod opakovat, tak figurína je poslední úsek a když dáte do závodu všechno, už nejsou síly na to zaběhnout podruhé lepší čas. I psychicky to člověka nalomí, když přiběhne, uchopí figurínu tak, jak má a ona se najednou zlomí do strany. Než jsem ji ze strany zvedl, trvalo to sedm sekund a tím jsem vypadl ze stupňů vítězů.

Jak se to může stát?

Je to únava materiálu, přece jen za ten den figurínu zvedá hodně závodníků. Nám se taky podařilo zničit figurínu při tréninku za tři měsíce.

Dá se takové smůle vůbec předejít?

Je třeba se koukat na závodníky před sebou, jak se jim figurína ohýbá, protože se má ohnout do 90 stupňů a když je starší, tak je uvolněná a přepadá až dopředu na nohy. Odtud ji zvedat v předklonu je mnohem těžší, přece jen váží 80 kilo. Že mi figurína přepadla dopředu, to už jsem na závodě zažil, ale do strany, to jsem nečekal. Před rokem jsem na mistrovství Evropy s figurínou upadl, to se mi za deset let nestalo… Ale z toho všeho se člověk může poučit.

Zmínil jste mladého kolegu Adama Slavíčka, trénuje spolu?

Bohužel ne, my bychom rádi, ale na stanici v Písku nás rozhodili každého do jiné směny. Když není právě výjezd nebo jiná činnost, trénujeme v rámci možností každý sám, ale to je o dost náročnější, protože si musíte přinést všechny překážky, připravit, zatímco když jsme byli ve směně spolu, tak jeden trať připravil, druhý si to odběhnul a pak zase na oplátku. Člověk se s tím druhým i motivuje, hecuje, pak má trénink jinou kvalitu.

Proč vás v písecké stanici od sebe rozdělili?

V první řadě jsme hasiči a ne sportovci, to já beru. Rozdělili nás proto, že když jsme spolu v jedné směně a odjedeme oba na závod, tak jsou tím zatížení kolegové právě z naší směny.

Co vás čeká v další části sezony?

Teď budu hlavně trénovat, v září je Firefit v Chamu, pak FCC v Rakousku a FCC v Berlíně. Směřuji veškerou přípravu k mistrovství světa v FCC ve Spojených státech. Koná se v říjnu v Las Vegas.  Tam chci jet, je to moje priorita, i za cenu, že mě to bude stát hodně peněz. Chci poznat světovou třídu a kolébku toho sportu. Amerika je úplně někde jinde.

Co finančně takový závod obnáší?

Je to závod na týden, napřed se čtyři dny běhají kvalifikace – jednotlivci, tandemy s mužem, se ženou mix a štafety. A štafety, také pánská nebo mixy. Jsme předběžně domluveni jako Evropani – jeden Slovinec, jeden Polák, dva Němci a já, všichni nad 45 let a postavíme se proti Američanům jako zástupci Evropy. Já mám domluvený tandem se Sebastjanem Vovkem, to je několikanásobný mistr světa, 49 letý Slovinec. Oslovil mě. A taky individuál si chci vyzkoušet. Nejlepší z kvalifikací pak postupují do pátečního a sobotního finále. Adam Slavíček by taky chtěl jet, ale všechno se to odráží od financí – letenka dvacet tisíc, ubytování dvacet tisíc a startovné je 70 dolarů za jeden start.

Jestli je mistr světa Sebastjan Vovko 49 letý, tak to máte ještě kus závodní kariéry před sebou…

To určitě, já bych chtěl běhat, dokud bude zdraví. Mě to baví, jsem tam šťastnej mezi těma lidma, je to taková druhá rodina.

Povzbuzujete se navzájem?

Určitě, i když je tam taky trochu lehká rivalita. Je to kamarádské prostředí, popovídáme.

V jakých jazycích?

Já jsem se učil německy, ale tam všichni mluví anglicky. Takže se musím zaměřit i na angličtinu, stáhnu si nějakou aplikaci a začnu. Ale když lidi chtějí, tak se domluví, i pomocí telefonu.